Letní zápisky šílené matky aneb „neupínat se na cíl!“

Můj manžel je outdoorák – tedy s přibývajícím věkem bývalý outdoorák. Chápejte  to asi takto: ještě než se nám narodil náš synek, pomalu jsem se děsila každého víkendu, kdy můj manžel, natěšený na výlety a zdravý vzduch, v 8h ráno zavelí: Outdoor! Odjezd!

          Má totiž takový zvláštní „víkendový syndrom“ neboli přetrvávající pocit, že se o víkendu musí ven z města. Absolutně ho chápu. Názor mám stejný, ale občas jsem se těšila na tzv. pelíškový víkend, kdy venku prší, je mlha, zima a vy se válíte v posteli se snídaní, novinami, TV a jen tak lenivíte. Jenže takovéhle víkendy jsou pro některé chlapy na outdoory nejlepší. Takže jsem pravidelně byla nucena obléknout větrovku, kapsáče, nasednout do auta a jet někam do lesů, kde jsme se v dešti prodírali bažinami a lesem…. Manžel byl nadšený a zpíval ódy nad vzdouvajícími se mlhami a čvachtajícími botami.

         Údajně se říká, že nejlepší outdoor je v hospodě. Neboli – nejlépe vyjet někam vlakem, sednout do první hospody, tam přečkat deštivý den u piva, grogu a dobrého jídla a večer se vydat zpátky. To potom ve vlaku křičíte „outdoor, outdoor“ a máte radost, jak jste si to užili. Jenže já jsem bohužel takovýhle správný outdoor skoro nikdy nezažila. Vždycky jsem si musela odšlapat svých povinných 15km a hospoda byla jen za odměnu.
Ale i tak na to mám výborné vzpomínky….

Po narození našeho synka křičel každé ráno mezi 7-8h „Outdoooooool!!“ náš akční tříletý synek, který do růžova vyspinkaný, po 12 h spánku přiběhl s medvídkem v ruce za námi do postele a volal: “Vstávejte, už svítí sluníčko! Já už jsem se vyspinkal! To jsem ale rychlík, co?“

          Naše rodinné outdoory pokračovali i nadále, ale místo 15km jsme chodili 2, místo malého batůžku jsme tahali krosnu se sváčou, pitíčkem, pláštěnkou, náhradním oblečením, hračkami a dalšími „důležitými“ věcmi, bez kterých Kubík prostě na výlet nepojede. Všímali jsme si jiných věcí než romantiky – pozorujeme každého brouka, házíme do vody kamínky, šťouráme se v blátě klacíkem a výlety najednou dostávají zcela jiný rozměr.

Představy naše, se totiž zcela rozcházely s představami jeho.

Měli jsme v plánu navštívit Boubínský prales, jenže…? První den jsme strávili na parkovišti, kde Kubík celý den házel do potoka kamínky ze štěrkové cesty, zkoušel teplotu vody, přeskakoval pařezy a trénoval si paměť odříkáváním značek aut na parkovišti. Dobrá, zkusíme to druhý den. Po dalším půl dni stráveném na parkovišti jsme šťastné dítě sebrali a naložili do krosny. Po několika kilomterech jsme usoudili, že je čas, aby šlapal sám. Ale milý Kubík se usadil uprostřed cesty a odmítal kamkoli jít. Další hodina ztracená… Z víkendu v Boubínském pralese byly nakonec 3hodiny rychlé procházky se řvoucím dítětem v zádech. No nic. Zkusíme to příště.

Děti totiž mají v hlavě zcela jiné, tajné plány, jak naplnit váš společný čas. A pokud máte představu o tom, co všechno navštívíte, uvidíte a kolik kilometrů  nachodíte, ale realita je zcela jiná, vzpomeňte si na motto: „Neupínat se na cíl!“ Třeba vám to pomůže. Vždyť všude kolem nás je tolik neprozkoumaného!  Tak se do toho pusťte a užijte si dovolenou s vašimi dětmi, protože s vámi, je vašemu dítěti vždycky nejlépe, ať cestujete kamkoliv!

Montessori mi dává smysl, fascinuje mě, jak je to jednoduché a logické. Pomůžu přiblížit jeho taje i vám.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů