Míša Willheimová

Tak tohle jsem já

 

moje životní cesta

Narozením miminka se otevírají nejdůležitější stránky jeho knihy života. Jaké jejich první příběhy budou, záleží hlavně na nás, na rodičích. My můžeme z velké míry rozhodnout o tom, jaké naše dítě bude, jak se mu bude dařit nebo také nedařit. Rodičovská cesta je dlouhá a není vůbec jednoduchá. Jsem nesmírně vděčná, že jsem k ní našla klíč, klíč, který pasuje do dveří spokojeného dítěte, ale i mámy.
Je úžasné vědět, jakou cestou se dát, umět nahlížet na situace s lehkostí a nadhledem, ale také s vědomostí a pochopením, znát nástroj, který mě jako mámě pomůže v konkrétní situaci, když si nevím rady.

vzpomínám ale na chvíli, kdy jsem se poprvé připravovala na roli mámy. cítila jsem se nejistá, všude bylo tolik informací, často úplně protichůdných.

Měla jsem pocit, že jsem ztracená, neuměla jsem najít správný směr. Chyběla mi podpora, vodítko, které by se mnou ladilo, řídila jsem se jen intuicí a srdcem, ale to nestačilo. Strach byl mnohdy silnější. Scházela mi vědomost, nadhled, lehkost, sebejistota. Lehce jsem se svezla s proudem, poslouchala všechny ostatní, chvíli se přikláněla k respektující výchově, chvíli jsem o ní měla pochybnosti, když mě především blízcí o generaci starší strašili, že to je cesta do pekel…..

Moje starší sestra měla v té době o rok staršího syna, byla tedy o krok napřed. Byla pro mě oázou klidu, ostrůvkem naděje a velkou inspirací. Byla mnohem jistější ve své nové roli. Byla přirozená, autentická, byla mi velkou oporou. Její přístup mi vlastně pomohl vrátit se tam, kde už jsem jednou byla.

Seznámila mě se svojí kamarádkou Mirkou Vlčkovou, se kterou se rozhodly založit mateřské centrum, protože se neměly kde scházet se svými dětmi. Začaly shánět dobrovolnice a lektorky a já, protože jsem původně učitelka, jsem jim začala pomáhat s kurzy pro děti. Miluji hudbu, tak jsem se svým ročním synem začala vést kurz Písnička.

Jednoho dne se ale Mirka vrátila z montessori semináře s obrovským nadšením a vizí, že tohle musíme pro naše děti začít dělat.

No jasně, montessori!

V tu chvíli, jako by se mi rozsvítilo, jak jsem mohla zapomenout? Montessori! No jasně, vždyť, když mi bylo 16, byla jsem na praxi v pražské montessori školce a už tam jsem věděla, že to je něco, co se mnou ladí, co mi dává smysl, co je moje přirozenost a co chci jednou pro své děti.

Vrátila jsem se tedy k sobě, ke své přirozenosti. Díky tomu všemu a díky prvnímu synovi jsem pochopila, že důležitější než okolí a jejich rady jsem já, on a náš vztah. Začala jsem montessori vice studovat a zkoušet na něm mé první pokusy s montessori doma.

Byl mým trpělivým žákem, než jsem pochopila, že on je mým učitelem a já jsem v roli začínajícího studenta.

V té době jsme také s dalšími kamarádkami začaly s konceptem montessori pracoven pro rodiče a děti v rodinných centrech. O montessori jsme mluvily všude, kde jsme se ocitly. Byly jsme toho plné.

Můj první opravdový montessori kurz.

Díky trvající spolupráci s Mirkou jsem dostala příležitost, podílet se na prvním mezinárodním kurzu montessori u nás v Čechách ve spolupráci s Association Montessori Internationale, tedy asociací založenou samotnou Dr. Montessori. Kurz určený pro učitele dětí ve věku 3 -6 let jsem také vystudovala. A život se mi změnil úplně. Vše kolem dětí do sebe začalo zapadat. To, co jsem se naučila na fakultě se nedá srovnat s tím, co mi dalo studium montessori. Vše spolu krásně ladilo, vše do sebe zapadalo jako puzzle.

Stával se ze mě nový člověk – nový učitel – nový rodič. Při práci s dětmi jsem se cítila jako na jedné lodi, viděla jsem každodenní zázraky, cítila jsem vděk a pokoru ke každému dítěti, které jsem měla možnost potkat.

Pak se mi narodil druhý syn, v roli mámy už jsem nebyla nejistá, byla jsem v ní vědomě, užívala jsem si každý den s novým miminkem, s novým zázrakem.
Začalo mě fascinovat, co dokážou tak malá miminka, když jim dáme důvěru, připravíme bezpečné a stimulující prostředí a naučíme se je správně pozorovat.

První montessori třída batolat.

A jak už to tak bývá, když si jdeme za svým snem, splní se. Dostala jsem další příležitost - vybudovat první montessori třídu pro batolata. K tomu jsem ale potřebovala další vzdělání, další transformaci. Opět jsem se mohla spolupodílet a vystudovat první mezinárodní kurz pro Asistenty raného dětství, tedy pro věk od narození do tří let. Byly to dva roky tvrdé práce, skloubit vedení třídy batolat a zvládnout kurz, kdy jsem nejednou musela překonat samu sebe, byla nelehká životní zkouška. Třeba v momentě, kdy jsem musela vlastnoručně ušít prostírání a košilku pro batole:-).

Když se ale ohlédnu zpátky, ta dřina za to stála.

Už 12 let jdu cestou montessori, mojí životní cestou. Stejnou dobu jsem průvodkyní v montessori pracovnách a podpůrných skupinách pro rodiče a děti od narození do tří let. Znám tedy jejich potřeby a vím, jak důležitá je pro ně podpora na cestě rodičovstvím.

Měla jsem možnost rok intenzivně pracovat s 12 dětmi od 18 měsíců do 3 let. Vyzkoušela jsme si tedy, jak fungují teoretické poznatky z výcviku v praxi s dětmi i s dospělými.

Již 11 let se věnuji také vzdělávání dospělých, cestuji po celém Česku. Vím, jaké otázky zajímají rodiče napříč celou republikou.

V Praze pracuji v Asociaci Montessori ČR a externě spolupracuji s Montessori Institute Prague.

Mým klukům už je 13 a 8 let. Jsou to skvělí parťáci.  S jejich věkem a rúznými potřebami, rostu i já, jako máma.