Maria Montessori zdůrazňovala, že úkolem rodičů je být dětem průvodcem, nikoliv jejich služebníkem.

V rámci Montessori pedagogiky je úklid považován za přirozenou součást každé činnosti. Děti podle Montessori přistupují k úklidu od útlého věku jako k běžné součásti života. Jsou vedeny k tomu, aby vnímaly úklid jako součást všech aktivit, které se odehrávají doma, v komunitách batolat, školkách či školách.

1.      Hranice mezi hrou a prací neexistují

Pro děti není úklid oddělený od hry. Je přirozenou součástí jejich aktivit.  Nejenže se při tom mnohému naučí, ale zároveň si užijí spoustu zábavy. A věřte mi, že ochota pomáhat nebude trvat věčně – moji dva puberťáci už tak nadšení rozhodně nejsou. Dítě totiž nerozlišuje mezi prací a hrou. Jakmile batole začne chodit, je to ideální chvíle zapojit ho do běžného úklidu. Vaříte? Vyndáváte prádlo z pračky? Přizvěte ho k sobě a nechte ho, aby se stalo součástí toho, co právě děláte. Je to skvělá příležitost, jak děti naučit zodpovědnosti a ukázat jim smysluplnost každodenní práce.

2.    Připravte prostředí ušité dětem na míru

Děti potřebují pořádek a systém. Ujistěte se, že mají svůj vlastní prostor s jasně vymezenými místy pro věci. Pomozte jim lépe se orientovat a naučte je, že vracení věcí na své místo jim usnadní každodenní život. V Montessori pedagogice se klade důraz na „připravené prostředí“ – tedy takové, které odpovídá vývojovým potřebám dítěte a zároveň mu umožňuje být od malička aktivním členem domácnosti. Správně nastavené prostředí podporuje samostatnost a přirozeně zapojuje děti do běžných činností. Batole kolem dvou let je velmi citlivé na pořádek a řád. 

Jednoduché, přehledné prostředí s minimem věcí mu pomáhá tuto potřebu naplnit a zároveň ho učí soustředění. Podívejte se kolem sebe – má u vás každá věc své stabilní místo? Každý předmět, který dítě používá, by měl mít své „úložiště“ – například na polici, v košíku, krabičce nebo kapsáři. Díky tomu dítě snadno pochopí, kam věc patří, a přirozeně si osvojí základní principy pořádku. Úkolem dospělého, který chce jít Montessori cestou, je vytvářet prostředí, které se průběžně přizpůsobuje aktuálním vývojovým potřebám dítěte. Klíčem je propojit dítě s tímto prostředím tak, aby v něm našlo radost, klid a přirozenou motivaci k samostatnosti.

3. Dejte dětem reálné nástroje

Montessori pedagogika se zaměřuje na rozvoj samostatnosti dětí. Místo toho, abyste jim dávali nefunkční napodobeniny, nebojte se svěřit dětem skutečné nástroje, které jsou upravené pro jejich velikost – například malý smeták, kbelík, kartáč nebo konvičku na zalévání květin. Tímto způsobem děti získají pocit, že úklid je jejich zodpovědnost, a budou se do něj zapojovat přirozeně. Pocity užitečnosti a naplnění, které z toho mají, nenahradí žádné hračky nebo imitace.

4. Příklad je klíč aneb síla vzoru

Děti se učí napodobováním – je to jejich přirozený způsob, jak objevují svět a osvojují si nové dovednosti. Pokud vidí, že uklízíte s radostí a lehkostí, budou vás chtít napodobit. Využijte této senzitivní fáze a ukažte jim, že úklid může být nejen užitečný, ale i zábavný!

Kromě potřeby řádu a pořádku mají děti v batolecím věku silnou touhu napodobovat dospělé a orientovat se ve svém prostředí. Přehledný a uspořádaný prostor jim pomáhá lépe se v něm vyznat, cítit se bezpečně a prohlubovat svůj vztah ke světu kolem sebe. Děti každý den s nadšením objevují nové věci, ale zároveň potřebují opakovat a upevňovat to, co už znají. Vnější řád v jejich okolí podporuje vnitřní klid a formuje jejich pozdější vztah k prostředí. Proto je důležité, aby byl dětský prostor nejen funkční, ale i esteticky příjemný. To, jak se o své prostředí staráme, jak ho udržujeme a jak k úklidu přistupujeme, děti nevědomě zrcadlí. Jsme pro ně největším vzorem, a právě náš přístup k práci a pořádku formuje jejich vlastní návyky na celý život.

5. Zapojte děti do úklidu co nejdříve

Jakmile dítě projeví zájem, dejte mu prostor podílet se na každodenních činnostech. Batolata jsou nejlepší „studenti“ – s nadšením a láskou zopakují vše, co jim ukážete. Samozřejmě to neudělají hned dokonale, ale dejme jim čas a příležitost trénovat. Nejde o dokonalý výsledek, ale o samotný proces, díky kterému se tolik naučí! Místo posílání dětí do pokojíčku, když začínáte vařit nebo vykládat myčku, je lepší je zapojit do spolupráce a dát jim důvěru, že úklid zvládnou. Když sami uklízíme ve spěchu a s nechutí, děti přirozeně nevidí v úklidu smysl a nemají chuť se zapojit. Naopak, pokud k němu přistupujeme s respektem a klidem, dítě se ho naučí vnímat jako přirozenou a hodnotnou součást života.

6. Udělejte z úklidu přirozenou součást každodenního života

Úklid by měl být vnímán jako přirozený následek předchozích činností a součást každodenní rutiny. I když jako dospělí nemusí být pro nás zrovna nejzábavnější, pokud si uvědomíme, že děti to nevidí stejně, dokud jim nepředáme náš negativní postoj, může to být osvobozující.
Nebudeme frustrovaní z nepořádku a nebudeme si stěžovat: „Ach, nikdy nebudu mít uklizeno!“ Místo toho pochopíme, že svým přístupem předáváme dítěti nejen návyk, ale i vědomí. Úklid se tak stane oblíbenou činností, především v batolecím a předškolním věku. A i když později přestane být vývojovou potřebou, zůstane v dítěti hluboko zakořeněný smysl pro pořádek a řád.

Pokud chceme, aby naše děti rády uklízely, musíme mít doma takový pořádek, který budou schopny pochopit a následovat. Musíme uklízet pomalu a s láskou, aby měly co napodobovat, a přizpůsobit prostředí, pomůcky i nástroje tak, aby mohly co nejdříve spolupracovat a později pracovat samy. Nikdy bychom naopak neměli úklidem děti trestat, zastrašovat je nebo jim vyhrožovat, že pokud neuklidí, dojde k nějakým následkům.

Nebojte se zapojit děti do každodenních činností a stáhněte si zdarma ebook s konkrétními tipy na úklidové aktivity, které děti od 2 do 12 let mohou zvládnout. A hlavně – užijte si společné uklízení!

Michaela Willheimová

Jste nováček a chcete začít s montessori doma? Potřebujte si ujasnit, o čem to celé je a zda to zvládnete? Začít můžete hned teď .

Montessori vám sedne a rádi byste s ním začali už od miminka? Chcete pochopit a uchopit celý vývoj od narození až do tří let?

Pak pro vás máme 8 týdenní online kurz.

Už nemáte doma miminko, ale akční batole? I pro vás máme praktický mini online kurz plný návodů, fotografií, videí a informací.

V knihkupectvích najdete spoustu dětských knih, kde medvědi bydlí v domech, auta mluví a bagry mají oči. Takové příběhy jsou populární, ale jsou vhodné pro nejmenší děti? Podle Montessori přístupu je klíčové, aby malé děti poznávaly svět skrze realitu, nikoli fantazii.

Proč Montessori přístup omezuje pohádky pro nejmenší?

Už jste asi slyšeli, že montessori a pohádky to prostě nejde dohromady. I když se tento přístup na první pohled může zdát nepřátelský a nepochopitelný, Dr. Montessori moc dobře věděla, proč nejmenší děti neseznamuje s pohádkami a zaměřuje se na skutečné příběhy.

Nejmenší děti vnímají svět skrze absorbující mysl – vše, co vidí a slyší, berou jako skutečnost. Do tří let ještě neumí rozlišovat mezi realitou a fantazií. Když například dítěti přečteme pohádku o Červené Karkulce, může se začít bát, že vlk opravdu může sežrat jeho babičku.

To ale neznamená, že by děti nikdy neměly slyšet pohádky! Montessori přístup jen doporučuje začít s knihami, které odrážejí skutečný svět, a pohádky zařazovat až později, když dítě lépe rozumí rozdílu mezi realitou a fikcí.

I když vám možná okolí bude říkat, že rozvoj fantazie je důležitý a že bez pohádek či her na víly děti přicházejí o kouzlo dětství, ve skutečnosti jim tím poskytujete pevnější základy pro poznávání světa. V Montessori přístupu totiž rozlišujeme fantazii a představivost – a právě zdravý rozvoj představivosti je tím, co dětem pomáhá chápat realitu a tvořivě s ní pracovat.

Rozdíl mezi fantazií a představivostí

🧚‍♀️ Fantazie

• Nemá základ v realitě (např. víly, draci, mluvící auta).
• Dítě si ji nevytváří na základě vlastních zkušeností.
• Přirozeně se rozvíjí až v předškolním věku, kdy dítě dokáže rozlišit mezi skutečností a fikcí.
• Mladší dítě nerozumí, že jde o „hru na jako“, a může si fantazii zaměňovat s realitou.

🧠 Představivost

• Vychází z reálného světa a zkušeností dítěte.
• Pomáhá dítěti chápat věci, které nejsou přímo před ním, ale které si dokáže představit na základě znalostí (např. ví, že led je studený, i když se ho právě nedotýká).
• Rozvíjí se od raného věku skrze smysly a skutečné zážitky.
• Umožňuje dítěti tvořivě přemýšlet a propojit si informace se světem kolem sebe.

Proto nejmenším dětem nejprve nabízíme knihy, které vycházejí z reálného světa – s pravdivými příběhy, skutečnými zvířaty nebo každodenními situacemi. Pomáhají jim lépe porozumět okolí a budovat pevné základy poznání. Pohádky a fantazijní příběhy zařazujeme později, až když dítě dokáže rozlišit mezi realitou a fikcí.

Příklad z praxe

Vzpomínám si na Honzíka, kterého jsem měla v batolecí třídě. Jednou jsme na procházce našli mrtvého krtka. Honzík se rozplakal a tvrdil, že „to není krtek“. Ukázalo se, že nikdy neviděl skutečného krtka – znal jen animovaného Krtečka od Zdeňka Milera. Tento rozdíl mezi realitou a fikcí ho zmátl natolik, že mu situace způsobila stres.

Bingo! Zase mi došlo, jak křehké ty malé děti jsou, jak důležité je to, co je obklopuje, jak důležité je, co jím říkáme a ukazujeme, jak opravdu všemu věří…

Jeho představa krtečka se od reality výrazně lišila. Milerův Krteček je sice ikonický a roztomilý, ale nosí kalhoty, chodí po dvou a přátelí se s ostatními zvířaty jako člověk. Když se pak dítě poprvé setká s opravdovým krtkem, může to pro něj být matoucí nebo dokonce stresující zážitek. Takových příběhů bychom našli mnoho.

V Montessori přístupu proto postupujeme opačně – dítěti nejdříve ukážeme realitu. Chceme mu představit kočku nebo slepici? Pokud je nemáme doma, jdeme za nimi do skutečného světa – k sousedům, na farmu nebo do přírody. Až potom se na zvíře podíváme v knížce, což pomůže dítěti propojit konkrétní zážitek s obrázkem. Díky tomu si dítě buduje pevný základ pro porozumění světu a dokáže si později samo uvědomit rozdíl mezi skutečností a fikcí – třeba mezi opravdovou krávou a tou z reklamy na čokoládu. 😊

V tomto se například lišíme s waldorfským přístupem, kam fantazie a pohádky pro nejmenší naopak patří.

Jak to mají děti 3 – 6 let s pohádkami?

Děti v předškolním věku začínají lépe rozlišovat mezi realitou a fikcí, ale stále mají silnou potřebu opírat se o skutečný svět. Proto jim i nadále vybíráme knihy s reálnými příběhy, které jim pomáhají pochopit okolní prostředí a vztahy mezi lidmi.

Do knihovniček pro děti od 3 do 6 let zařazujeme knihy o běžném životě – příběhy dětí a zvířat, dění doma, ve školce, na statku, na stavbě nebo třeba v nemocnici. Tyto knihy podporují jejich schopnost porozumět reálnému světu, učí je, jak věci fungují, a připravují je na různé životní situace.

S pohádkami můžeme v tomto věku postupně začít, ale vybíráme spíše ty jemnější a méně fantastické. Například příběhy, kde zvířata mluví, mohou být přijatelné, pokud je dítě už schopné pochopit rozdíl mezi skutečností a pohádkovým světem. Důležité je s dětmi o příběhu mluvit – například se jich ptát: „Jak vypadá skutečný papuchalk? Kde žije? A může mluvit?“ Tím pomáháme dítěti upevnit hranici mezi realitou a fantazií.

Nebojte se obohatit dětskou knihovničku také o encyklopedie, zeměpisné atlasy nebo atlasy zvířat. Tyto knihy podporují přirozenou zvědavost a pomáhají dětem rozšiřovat jejich znalosti o světě kolem nich.

Kromě příběhových knih nezapomínejte ani na jednoduché básničky, písničky, rýmy a říkadla s pohybem. Rytmická a hravá forma pomáhá dětem s rozvojem řeči, paměti i motoriky – a navíc je to pro ně obrovská zábava! 😊

Jak to mají školáci?

AA pak přichází čas pro pohádky, když máme před sebou školáka. Dítě se dostalo do fáze, kdy už velmi dobře rozlišuje, co je skutečné a co vymyšlené. Je pevně zakotvené v realitě a dokáže chápat a rozpoznávat rozdíly mezi skutečným světem a světem fantazie. V tomto období se u něj rozvíjí schopnost abstraktního myšlení.

Nyní už můžeme dětem představit svět pohádek, i když stále vybíráme příběhy, které nejsou příliš strašidelné nebo příliš náročné. Je důležité si uvědomit, že pohádky původně nebyly zamýšleny pro děti – byly vyprávěny dospělými a měly často silnější a drastičtější prvky. Dnes je však můžeme upravit a vybrat takové, které rozvíjejí dětskou představivost a fantazii, aniž by je vystavovaly zbytečnému stresu.

Nalezení knih pro nejmenší, které by byly v souladu s Montessori přístupem, je opravdu náročné – je to jako hledat jehlu v kupce sena.

Většina knih, které nás z výloh knihkupectví vítají, jsou například Mašinka Tomáš nebo Prasátko Pepina, což rozhodně není to, co bychom hledali podle Montessori zásad. Moc doporučuji jako první knížku tuto, na které jsem měla možnost spolupracovat, a ta skutečně splňuje všechny Montessori principy. Je to skvělý příklad toho, jak může být dětská literatura v souladu s tímto přístupem, a ráda ji doporučuji. Proto často vyrábíme první knížky sami – zalaminujeme obrázky a vytvoříme jednoduchou knihu, nebo vložíme obrázky rodinných příslušníků, oblíbených hraček nebo míst do fotoalba. Takový osobní dárek je nádherný a pro dítě velmi významný, ideální například k prvním narozeninám nebo Vánocům.

Aby pro vás byl výběr knih jednodušší, připravily jsme pro vás zdarma ke stažení seznam našich nejoblíbenějších knížek. Možná nesplňují dogmaticky všechny Montessori principy, ale jsou osvědčené a ověřené na našich vlastních i svěřených dětech.

Mezi nimi jsou například i tyto o přírodě:

Přeji vám, a’t se vám daří ve vašich dětech vypěstovat lásku ke knihám a ať najdete ty pravé přesně pro vás,

Michaela Willheimová

A teď už zbývá jen jedno – vytvořit doma čtenářský koutek, kde si dítě bude moci knihy užívat. Jak na to? Tady je jednoduchý návod!  

Kdy začít se čtením a kdy připravit koutek?  

Ideální chvíle nastává ve chvíli, kdy dítě začne samostatně sedět. Už tehdy mu můžeme ukázat, jak knihu držíme, jak pomalu otáčíme stránky a jak si čtení užíváme. Tím mu přirozeně předáváme nejen jazyk, ale i radost z knih.  

Nejprve může dítě číst s vámi na klíně, ale jakmile začne samo chodit, bude si chtít knihy brát samo. A to je skvělý čas na vytvoření jeho vlastního čtenářského koutku. Pokud má vaše batole už svůj pokoj, může mít koutek v něm. Pokud ale pokoj ještě nemá, uděláme mu koutek v obývacím pokoji

Jak vytvořit montessori čtenářský koutek?  

1. Knihovnička nebo polička

V Montessori pedagogice preferujeme knihovničky, kde dítě vidí přední strany knih, nejen jejich hřbety. To mu pomáhá snadněji si knížky vybírat i vracet na místo. Skvěle poslouží například IKEA police na obrázky nebo IKEA polička na kořenky. Pokud nechcete vrtat do zdi, můžete použít i dřevěnou bedýnku nebo košík.

Knihovnička by měla být zavěšena v takové výšce, aby dítě na všechny knihy dobře vidělo a aby na ně dosáhlo. Tím podpoříte jeho samostatnost, a o to nám v montessori jde. Také tím předejdete tomu, že dítě vytahuje jednu knihu za druhou a shazuje jí na zem.

Nemusíte kupovat drahé knihovničky označené jako „montessori“ – v poslední době jich je na trhu spousta, ale často jsou zbytečně předražené a někdy i příliš rozměrné.

V montessori přístupu dbáme také na praktičnost a udržitelnost. Přemýšlíme, jak dlouho nám nábytek poslouží a zda ho později můžeme využít i jinak.

2. Pohodlné místo na sezení  

Děti milují útulná místa, kde si mohou v klidu listovat knížkami. Stačí malé křesílko, polštář nebo měkký kobereček. Při výběru křesílka vždy zohledňujeme výšku dítěte a dbáme v první řadě na bezpečnost. Pro nejmenší jsou tedy skvělá stabilní křesílka nebo jen malý polštářek.

3. Doplňky pro útulnou atmosféru

Obrázky s reálnými motivy zavěšené v úrovni dětských očí, malá rostlina nebo tlumené světlo pomohou vytvořit příjemný prostor. Lampičku doporučujeme až pro starší děti, batolata ji často vnímají spíš jako hračku.  

4. Správný výběr knih

V koutku by mělo být jen několik knih (např. 2–3), které dítě baví. Sledujte jeho zájem a knihy pravidelně obměňujte. Nepřidávejte nové tituly najednou, ale raději postupně nahrazujte ty, které už dítě tolik nezajímají.  

📖Tip: Pokud hledáte inspiraci, po přihlášení si můžete stáhnout seznam 11 knih, které splňují montessori principy. 

Vytvoření čtenářského koutku není složité, ale pro dítě může znamenat obrovský krok ke čtenářské samostatnosti a lásce ke knihám. Tak co, pustíte se do něj ještě dnes? 

Michaela Willheimová

Maria Montessori byla italská lékařka, pedagožka a inovátorka, uznávaná pro svou vzdělávací metodu, která staví na způsobu, jakým se děti přirozeně učí.

Narodila 31. srpna 1870 ve městě Chiaravalle v Itálii. Její otec, Alessandro, byl účetní ve státní správě a její matka, Renilde Stoppani, byla velmi vzdělaná žena a vášnivá čtenářka knih.

Rodina Montessoriových se přestěhovala do Říma v roce 1875 a v následujícím roce byla mladá Maria zapsána  v místní stání škole na Via di San Nicolo da Tolentino. Jak postupovalo její studium, začala narážet na tehdejší hranice, které omezovaly kariéru žen. V letech 1886 až 1890 pokračovala ve svých studiích na Regio Instituto Tecnico Leonardo da Vinci, na kterou se přihlásila s cílem stát se inženýrkou. To bylo velmi neobvyklé v době, kdy většina dívek na středních školách studovala spíše klasické zaměření než technickou školu.

Její rodiče se ji po její maturitě snažili přesvědčit k pedagogické kariéře, která byla jedním z mála zaměstnání otevřených ženám. Maria ale byla rozhodnuta nastoupit na lékařskou školu a stát se lékařkou. Její otec byl proti tomuto záměru – studium medicíny bylo tehdy přístupné jen mužům – a zpočátku byl Marii vstup do školy ředitelem této školy odepřen. Ta se ale nedala odradit a jeden neúspěšný pohovor s profesorem zakončila slovy. „Já vím, že se lékařkou stanu.“

Zdá se, že v její prospěch tehdy intervenoval i papež Leo XIII. V roce 1890 se Maria Montessori zapsala na univerzitu v Římě, aby studovala fyziku, matematiku a přírodní vědy. Diplom obdržela o dva roky později. Tento fakt a papežova intervence ji umožnila začít studovat na fakultě medicíny a stala se tak první ženou, která v Itálii medicínu studovala. Maria Montessori se nevymykala pouze tím, že byla na této škole ženou, ale také svým studijním nasazením. Na lékařské fakultě získala řadu stipendií, které spolu s penězi získanými prostřednictvím jejích soukromých hodin, ji dovolilo zaplatit většinu jejího lékařského vzdělání.

Doba strávená na lékařské fakultě nebyla nijak jednoduchá. Musela čelit předsudkům od svých mužských kolegů a například na pitvách pracovat sama, jelikož nesměly být prováděny ve smíšených třídách.

Maria ale byla velmi zanícenou studentkou a 10. července 1896 se stala první ženou v Itálii s kvalifikací lékařky, čímž se také stala známou po celé zemi.

Ihned byla zaměstnána v nemocnici San Giovanni navazující na univerzitu. Později toho roku byla požádána o reprezentaci Itálie na Mezinárodním kongresu za práva žen v Berlíně, kde ve své řeči rozvinula svou tezi sociální reformy a argument, že ženy mají právo na rovné mzdy s muži. Reportér na kongresu se jí ptal, jak reagují její pacienti na lékařku ženu. Ona odpověděla, „… oni intuitivně vědí, když někomu na nich opravdu záleží…  Jsou to pouze předsudky vyšší třídy proti ženám žijícím užitečný život.“ [1]

V listopadu 1896 přidala Maria Montessori do svého portfolia úkolů také jmenování asistentkou chirurgie v římské nemocnici Santo Spirito. Nejvíce tam pracovala s chudými lidmi, obzvláště s dětmi. Jako lékařka byla známá pro svůj způsob, jakým o své pacienty pečovala. Tak, jak se ujišťovala, že jsou v teple a nakrmeni, stejně tak dbala na diagnostiku a léčbu jejich nemocí. V roce 1897 se dobrovolně připojila k výzkumnému programu na psychiatrické klinice univerzity v Římě. A bylo to právě tady, kde pracovala po boku Giusseppa Montesana, mezi nímž a jí později vznikl milostný vztah.

 Jako součást její práce na klinice navštívila římský ústav pro choromyslné, kde hledala pacienty pro léčbu na klinice.

Vzpomíná si, jak na jedné z jejích návštěv ji ošetřovatel v dětském ústavu s odporem vypravoval, jak děti sbírají drobky z podlahy po skončení jejich jídla. Montessori si uvědomila, že v takovém prázdném a nezařízeném prostředí děti zoufale toužily po zrakové stimulaci a aktivitách pro své ruce a že tato deprivace přispívala k jejich stavu.

Začala vyhledávat knihy k tomuto tématu mentálně zaostalých dětí, a zejména studovala průlomové práce dvou Francouzů z počátku 19. století, Jean-Marca Itarda, jehož jméno vešlo ve známost především ve spojitosti s „divokým hochem z Aveyronu“, a Edourda Séguina, jeho studenta. Tak horlivě se snažila pochopit do hloubky jejich práci, že si ji sama pro sebe přeložila z francouzštiny do italštiny. Itard vyvinul techniku vzdělávání prostřednictvím smyslů, což později zkusil Séguin přizpůsobit hlavnímu vzdělávacímu proudu. Séguin byl vysoce kritický ohledně tehdejšího sešněrovaného školství a kladl důraz na respekt a porozumění každého jednotlivého dítěte. Vytvořil praktické přístroje a zařízení na pomoc při rozvíjení dětského smyslového vnímání a motorických schopností, jež Maria Montessori později použila dalšími novými způsoby. Během svých semestrů na univerzitě v letech 1897-98 se snažila rozšířit své pedagogické znalosti na kurzech pedagogiky studiem Rousseaua, Pestalozziho a Froebela

Práce Marie Montessori s těmito dětmi získala na významu ještě více v roce 1898. Tehdy 28letá Maria Montessori byla požádána o projev na Národním lékařském kongresu v Turíně, kde obhajovala kontroverzní teorii, že nedostatek vhodných podnětů a opatření pro retardované a narušené děti je důvodem jejich kriminality.

Tuto tezi ještě rozšířila, když oslovila Národní pedagogický kongres následujícího roku, kde přednesla svou vizi sociálního pokroku a politické ekonomiky s kořeny ve vzdělávacích opatřeních. Tento pojem sociální reformy prostřednictvím vzdělávání byla myšlenka, kterou pak Maria Montessori rozvíjela a nechávala vyzrávat ve své mysli po celý další svůj život.

Zapojení Marie Montessori v Národní lize pro vzdělávání retardovaných dětí vedlo k jejímu jmenování spoluředitelkou, společně s Guisseppem Montesanem, nové instituce nazvané Ortofrenická škola, škola pro duševně postižené. Škola přijímala děti se širokým spektrem poruch a ukázala se být důležitým mezníkem v životě Marie Montessori. Označovala posun v jejím profesním vymezení od lékařky k pedagožce. Až doteď byly její myšlenky o rozvoji dětí pouhými teoriemi, ale tato malá škola, zřízená v intencích fakultní nemocnice, jí umožnila zavést její myšlenky do praxe. Maria Montessori strávila dva roky prací v této škole, experimentovala s vylepšováním pomůcek převzatých od Itarda a Séguina a se zavedením vědeckého, analytického přístupu do této práce. Učila a pozorovala děti přes den a své poznámky zapisovala v noci.

Vztah s Guisseppem Montesanem se vyvinul ve vztah milostný a v roce 1898 porodila Maria dítě, chlapce jménem Mario, který byl předán do péče rodiny žijící na venkově nedaleko Říma. Maria často svého syna navštěvovala, ale o tom, že je Maria Montessori jeho matkou se dozvěděl až mnohem později. I přesto mezi nimi vzniklo silné pouto a v pozdějších letech se svou matkou pracoval a cestoval a v její práci pokračoval i po její smrti.

V roce 1901 Marie Montessori opustila ortofrenickou školu a ponořila se do vlastního studia výchovné filosofie a antropologie. V roce 1904 přijala místo vysokoškolské učitelky na pedagogické škole univerzity v Římě, které zastávala do roku 1908.

V jedné ze svých přednášek řekla svým studentům: „Předmětem našeho studia je lidství; našim cílem je stát se učiteli. Co ale dělá člověka učitelem, je láska k dítěti, protože to je právě láska, která přetváří sociální povinnost pedagoga do vyššího vědomí takového poslání.“ [2]

Během tohoto období zažíval Řím stavební horečku. Následkem spekulativního vývoje ale některé stavební společnosti nakonec zbankrotovaly a nechaly po sobě nedokončené stavební projekty, které rychle přitahovaly squattery. Jeden takový projekt v oblasti San Lorenzo byl zachráněn skupinou bohatých bankéřů, kteří se postarali o základní rekonstrukci a v budovách rozdělili větší byty na malé bytové jednotky pro chudé rodiny dělníků. Zatímco rodiče byli celý den v práci, menší děti napáchaly velké škody na nově dokončených budovách. Aby se předešlo dalším škodám na majetku, oslovili developeři Marii Montessori, aby zkusila najít způsob, jak zaměstnat děti během dne.

Maria Montessori se naplno chopila této příležitosti pracovat s normálními dětmi a možnosti použít některé ze vzdělávacích materiálů vypracovaných v ortofrenické škole. Založila svou první mateřskou školu Casa dei Bambini (někdy také nazývanou „Dětský dům“), která byla otevřena 6. ledna 1907.

Konalo se malé slavnostní otevření, ale málokdo měl od tohoto projektu jakékoliv očekávání. Maria Montessori to ale cítila jinak: „Měla jsem takový zvláštní pocit, který mě dnes přiměl s rozhodností oznámit, že zde vidím otevření instituce, o které jednou bude mluvit celý svět.“ [3]

Do prostředí dětí vkládala různé aktivity a pomůcky, ale nechávala tam vždy pouze ty, které u dětí vzbuzovaly zájem. Tehdy si Maria Montessori uvědomila, že děti, které jsou umístěny v prostředí uzpůsobeném podpoře jejich přirozeného vývoje, mají schopnost se vzdělávat samy. Toto později nazývala jako samo-vzdělávání. V roce 1914 napsala, „Nevymyslela jsem způsob vzdělávání, prostě jsem jen dala několika malým dětem šanci žít.“

Na podzim roku 1908 bylo v provozu již pět mateřských školek, čtyři v Římě a jedna v Miláně. Děti v mateřských školách dělaly neobyčejné pokroky a již pětileté děti uměly psát a číst. Zprávy o novém Montessori přístupu se rychle šířily a návštěvníci přijížděli, aby na vlastní oči viděly, jak je takových výsledků dosahováno.

V létě roku 1909 vedla Maria Montessori o tomto svém přístupu své první školení pro přibližně 100 studentů. Její poznámky z tohoto období se staly její první knihou, zveřejněnou v témže roce v Itálii, a která se také objevila v roce 1912 v překladu ve Spojených státech amerických a stala se tam druhým nejprodávanějším titulem americké populárně naučné literatury. Brzy poté byla přeložena do 20 různých jazyků a získala významný vliv v oblasti vzdělávání.

V létě roku 1909 vedla Maria Montessori o tomto svém přístupu své první školení pro přibližně 100 studentů. Její poznámky z tohoto období se staly její první knihou, zveřejněnou v témže roce v Itálii, a která se také objevila v roce 1912 v překladu ve Spojených státech amerických a stala se tam druhým nejprodávanějším titulem americké populárně naučné literatury. Brzy poté byla přeložena do 20 různých jazyků a získala významný vliv v oblasti vzdělávání.

20. prosince 1912 zemřela její matka ve věku 72 let. Maria byla touto událostí velmi hluboce zasažena a v následujícím roce po smrti své matky si vzala 14 letého Maria do Říma, aby tam s ní žil.

Následovalo období obrovského rozmachu Montessori přístupu. Montessori společnosti, výcvikové programy a školy vznikaly po celém světě a Maria Montessori byla v tuto dobu pohlcena cestováním, veřejnými projevy a lektorováním, povětšinou v Americe, ale také ve Velké Británii a po celé Evropě.   Maria Montessori se tehdy vzdala všech dalších závazků, aby se mohla plně věnovat šíření tohoto přístupu, který sama rozvinula. Velká část této expanze byla bohužel narušena událostmi první světové války.

Po návratu z USA v roce 1917 a svatbě Maria s jeho první ženou, Helenou Christy, se usadila Maria Montessori ve Španělsku v Barceloně, kde pro ni byla založena Seminari-Laboratori de Pedagogiá. Přijel za ní také její syn se ženou a narodila se zde její čtyři vnoučata: dva chlapci, Mario Jr. a Rolando, a dvě děvčata, Marilena a Renilde. Renilde byla jejím nejmladším vnoučetem a ještě do nedávna byla generální tajemnicí a pak prezidentkou Association Montessori Internationale, organizace založené Marií Montessori v roce 1929 k pokračování její práce.  

Maria v sobě živila touhu vytvořit stálé centrum pro výzkum a vývoj její metody vzdělávání v prvních letech dítěte, ale takováto možnost během jejího života ve Španělsku byla zmařena nástupem fašismu v Evropě. V roce 1933 byly všechny Montessori školy ve Francii zavřeny a její podobizna byla spálena nad hranicí z jejích knih v Berlíně. V tom samém roce, kdy Maria Montessori odmítla spolupráci s Mussoliniho plány začlenit italské Montessori školy do fašistického hnutí mládeže, je všechny zavřela. Vypuknutí občanské války ve Španělsku přinutila její rodinu opustit svůj domov v Barceloně a v létě roku 1936 se vydali na cestu lodí do Anglie. Z Anglie odcestovali do Holandska, kde přebývali v rodině Ady Pierson, dcery holandského bankéře. Mario, který v této době byl již se svou první ženou odloučen, si později Adu vzal za ženu.

V roce 1939 se vydali Mario a Maria Montessori na cestu do Indie, kde měli vést 3 měsíční výcvikový kurz v Madrasu, po kterém mělo následovat přednáškové turné; a nakonec se neměli vrátit dříve jak za 7 let.

S  vypuknutím druhé světové války byl Mario jako italský občan pobývající na britském území převezen do internačního tábora a Maria Montessori byla držena v domácím vězení. Strávila léto v horách na venkovské základně Kodaikanal, kde začala přemýšlet o povaze vztahů mezi všemi živými věcmi. Toto téma rozvíjela až do konce svého života a stalo se známé jako kosmická výchova, přístup pro děti mezi 6 a 12 rokem. V Indii bylo přesto o Marii Montessori dobře postaráno a setkala se tam i s osobnostmi jako Mahátma Gandhí, Džaváharlál Nehrú nebo Rabindranath Tagore. Na její 70. narozeniny bylo vyhověno její žádosti indické vládě a Mario byl propuštěn a navrácen k ní. Společně pak učili více jak tisíc indických učitelů.

V roce 1946 se oba vrátili do Holandska a ke svým vnoučatům, která strávila válečná léta v péči Ady Pierson. V roce 1947, kdy bylo Marii Montessori 76 let, přednesla na UNESCO přednášku „Výchova a mír“. V roce 1949 obdržela první ze tří nominací na Nobelovu cenu míru. Její poslední veřejná účast byla v roce 1952 v Londýně na 9. Mezinárodním Montessori kongresu. 6. května 1952 zemřela v prázdninovém domě rodiny Piersonových v Holandsku ve společnosti svého syna Maria, kterému zanechala dědictví své práce.

V současné době můžete vidět její příběh i na plátně kin v celovečerním filmu.

I my si každý den ověřujeme, že její metoda je neuvěřitelně svěží a geniální i pro děti 21. století. Poslechněte si i náš podcast, kde o jejím životním příběhu mluvíme a jsme vděčné, že díky ní můžeme žít montessori.

[1]Julia Maria, “’Le Feminisme Italien: entrevue avec Mlle. Montessori”,  Itálie, Řím, 16. srpen 1896. Citace Rita Kramer, Maria Montessori: A Biography (Chicago 1976), str. 52.

[2]Maria Montessori, Pedagogical Anthropology (New York 1913), str. 17. Citace Rita Kramer, str. 98

[3]E.M. Standing, Maria Montessori: Her Life and Work (New York 1984), str. 38.

Michaela Willheimová

Od rána se do školky těším. Mám totiž velké plány s kamarádem Ondrou. Abyste tomu rozumněli – jmenuji se Šimon, jsou mi čtyři a půl a už druhým rokem chodím do montessori školky.

Zrovna jsem dorazil k jejím dveřím. Rozloučím se u nich s tátou a do šatny jdu už sám. Čeká tady na mě jedna z mých dvou paní učitelek. My jim říkáme všichni jménem. Téhle říkáme: Alčo. Pozdravíme se podáním ruky, někdy si popovídáme, jak se máme nebo co máme pěkného na sobě, ale já se hlavně soustředím na převlékání. Mám tady na to klid. Je tu jen pár mých kamarádů ze třídy a nikdo na nás nekřičí, že máme pospíchat, protože potřebuje jet do práce. To je na tom moc fajn. Mám na převlékání tolik času, kolik potřebuju. Občas ještě něco nezvládnu úplně sám, třeba zavazování tkaniček mi ještě dělá problémy, ale když něco potřebuju, poprosím Alču a ona mi vždycky ráda pomůže. Anebo řeknu někomu staršímu z naší třídy, kdo už to umí. Já zase na oplátku třeba někomu pomůžu zapnout zip.

Když se převléknu do oblečení do třídy, jdu si umýt ruce a pak už můžu vstoupit. Naše třída Je moc krásná. Je to tady pro mě ráj. Dosáhnu všude, kam potřebuju a můžu vzít sám to, co zrovna potřebuju. Vím, kde co ve třídě máme, protože všechno je každý den srovnáno v policích a já přesně vím, kam si mám dojít pro hadr, kde najdu smetáček a lopatku, nebo kam si můžu zajít pro oblíbenou pomůcku. Zvládnu proto sám spoustu věcí. Nepotřebuji se pořád ptát ostatních, kde co je nebo prosit, aby mi někdo něco podal. To se mi tady moc líbí. Nic mi nebrání v tom, abych dělala to, na co mám zrovna chuť a co zrovna potřebuju. Když chci třeba vytvořit motýla z papíru, vezmu si tácek, na kterém mám připravené všechno, co budu ke tvoření potřebovat. Je pro mě jednoduché dát pak zase všechno do původní podoby. A je skvělé, že si jich můžu za den vyrobit kolik budu chtít.

Jak už jsem říkal na začátku, dneska máme s Ondrou v plánu postavit Římský oblouk. Ale Ondra tady ještě není. Pozdravím se s hlavní průvodkyní Hankou, která na nás už čeká ve třídě a, jdu se podívat, co dělají ostatní. Viki sedí u stolu a kreslí, Matýsek se snaží zapnout rám s knoflíky, Martin se pustil do psaní nějakého písmena a hodně se u toho soustředí, skoro neslyší, když ho zdravím. Ve čtecím koutku sedí Ami s Elou a prohlíží si knížku o vesmíru. Tu mám taky moc rád. Musím ale dávat pozor, abych nešlápl na kobereček holkám, které hned vedle počítají dlouhé korálkové řetězy. Kuba ten má zase hlad, protože už sedí u svačinového stolku a zakusuje se do chleba se sýrem, který si sám namazal. On totiž moc rád jí.

Ostatní děti postupně přichází do třídy. Ondra tu stále ještě není. Napadne mě, že než přijde, mohl bych vyzdobit třídu a naaranžovat do váziček připravené květiny. Dneska tu máme tulipány a narcisy. Připravím si všechno, co budu na práci potřebovat, vezmu si zástěrku, dojdu si pro vodu a opatrně zastřihnu každý stonek, naměřím si, zda se vejde do vázičky, vyberu si vázičku a kytičku pak dám na některý stůl nebo okna. Když mám hotovo, všechno po sobě zase uklidím na svoje místo. Celý den se pak můžu na kytičky dívat. Pak si vezmu barevné válečky, stavět mě prostě teď baví.

Á Ondra mezitím akorát dorazil! Dneska má trochu zpoždění, ale to se někdy stává. Jdeme si hned připravit na zem kobereček a nanosíme si, co budeme potřebovat. Budeme stavět oblouk. Musíme být opatrní, aby nám nespadl! Je to velká zábava a dlouhá práce! Když už máme oblouk skoro hotový, téměř ani nedýcháme, jak se bojíme, aby nám držel. Trošku se kývá, ale drží! Jupí! Zvládli jsme to! Máme velkou radost! Alča na nás mrkne, jako že je na nás pyšná, že jsme to zvládli. Chvíli se na naši stavbu díváme a pak jí opatrně rozebereme a zkusíme to ještě jednou! Třeba nám to teď půjde rychleji!

Než se do toho ale znovu pustíme, dohodneme se, že se půjdeme nasvačit. U stolku je zrovna volno. Dáme si tedy k naší práci fotku, jako že to je naše práce, a že se k ní vrátíme, umyjeme si ruce a jdeme si připravit ke stolu. Z police si vezmeme talíř, na něj si dáme kousek chleba, sýr a nějaké ovoce, nalijeme si pití a pak už nás čeká příjemná chvilka u sváči, kdy si potichu povídáme a jíme. Když chceme, můžeme si přidat. Ale víme, že musíme dávat pozor, aby zbylo na ostatní. Po jídle si po sobě umyjeme nádobí, utřeme stůl a vrátíme se k naší stavbě. Po jídle nám to jde hned lépe! Když dokončíme naši práci a všechno po sobě zase uklidíme do polic na své místo, jdu si na chvíli sednout ke knížkám do koutku. Přeci jen po tak velké práce potřebuji trochu odpočinku.

Po chvíli ke mně přijde průvodkyně Hanka nabízí mi, že by mi ráda ukázala jednu novou pomůcku z jazyka. Jůů! Hanka mi ukáže, kde pomůcku ve třídě najdu a já si jí můžu sám odnést na místo, kde s ní budu ve třídě pracovat. Ještě budu potřebovat kobereček a teď už si na něj můžu vyndat písmena z krabice. Dneska budu totiž poprvé psát z pohyblivé abecedy!

S Hankou si prohlížíme všechna písmena a ona mi pak začne povídat příběh. Pak nás napadne, že bychom si některá slova z příběhu mohly napsat. Pamatuji si, že mi povídala něco o lesu. Zkusím tedy toto slovo napsat. Pomalu rozeznávám všechny hlásky ve slově a jednotlivá písmena pokládám na kobereček. Napsal jsem svoje první slovo „les“!! Neřekl bych, že to bude tak jednoduché! Postupně píšu ještě „pes“ a další slova. Když práci skončíme a uklidím, jdu si vyrobit knížku, do které nakreslím všechno, o čem jsme si v příběhu povídali.

Než jí stihnu dodělat, potichu nás obchází Alča a oznamuje nám, že je pomalu čas na dokončení práce a uklízení, protože už bude čas jít ven. Tak mi to dneska uteklo! A kolik jsem toho za ty tři hodiny stihl! Všichni se pak převlékáme v šatně a odcházíme ven, kde si užíváme běhání, skákání, hrajeme fotbal, holky si hrají na princezny, někdo si plete věneček z pampelišek a je nám venku moc dobře.

Po vyběhání jdeme na oběd. Sami si připravujeme na stůl prostírání a příbory a naléváme si polévku. To nás moc baví! Já jdu dneska domů už po obědě, ale jindy tady zůstávám až do odpoledne. To si jdu buď odpočinout, nebo pokračuji ve své práci, kreslím, tvořím nebo si čteme příběhy.

Tak takhle to u nás ve školce chodí každý den. Už se těším na zítra, jdeme totiž na výlet!

Takto vypadá autentická Montessori školka – jak ji ale poznat v době, kdy každá třetí školka nese v názvu „Montessori“? Jak rozlišit ty, které skutečně vycházejí z Montessori principů, od těch, které si na ně jen hrají?

To si můžete poslechnout ve 4. díle našeho podcastu, kde vám představíme klíčové znaky pravé Montessori školky a nabídneme praktické tipy, jak se v této oblasti lépe zorientovat.

Hana Gabrielová

V rozhlase právě slyším rozhovor s dětmi, ptají se jich: “ Proč vůbec existuje vysvědčení?”

„Aby nám máma s tátou mohli dát něco za odměnu.”

”Aby mě máma mohla taky pochválit.”

”Aby mi naši mohli koupit tablet.”

Uf, je mi z toho smutno. Tyhle děti berou učení jako něco, co nedělají pro sebe, jsou zvyklé na známky, na hodnocení někým jiným – na učení z vnější motivace. Pak se nedivme, že se učí pro odměnu, pro pochvalu a že vysvědčení je právě prostředkem, jak této odměny docílit. Ani jedno dítě neřeklo, že je vysvědčení důležité pro něj, aby vědělo, co umí a co neumí.

V montessori to máme jinak. Naše děti berou učení jako přirozenou součást života.

Za svou práci nedostávají známky, nemají domácí úkoly, testy dělají velmi zřídka. Známky, stejně jako jiné externí odměny, mají totiž velmi malý účinek na úsilí nebo úspěchy dítěte.

Montessori pedagogika vychází z vnitřní motivace dítěte, z jeho vnitřního zájmu. Tím podněcujeme přirozenou touhu dítěte se stále učit, dozvídat se něco nového, zkoušet nové věci.

V montessori věříme, že účelem vzdělávání je pomoci dětem najít svou životní vášeň. Jakmile je objevena vášeň, je dítěti propůjčena obrovská síla, která efektivně a osobně podporuje růst a učení.

Co tedy máme místo známek?

Každé dítě má svoje portfolio, kam si schovává veškerou školní práci. To mu poskytuje zpětnou vazbu jak si vede a jaké pokroky dělá Je to také skvělá zpětná vazba pro rodiče, kteří chtějí vidět, jak se jejich dítěti daří.

Děti v montessori škole si vedou svůj pracovní deník. Do něj si píšou, co každý den dělají. Pracovní deník jim pomáhá lépe si uvědomovat, jak tráví čas, a slouží také jako záznam poskytnutých lekcí a odvedené práce. S tím, jak dítě dospívá, je tento deník propracovanější a podrobnější.

Asi už jste slyšeli pozitivní montessori motto „Chyba je přítel“. Chyba je něco, co nás učí růst, něco, co mi říká – zkus to znovu, procvič si to. Je to v pořádku, díky chybě se vlastně učíme být lepší a lepší, pochopit věci do hloubky nebo být kreativní a zkusit je jinak.

Ve většině klasických škol je to naopak. Chyba je jasný ukazatel neúspěchu, něco, na co je potřeba hned upozornit. A nejlépe červenou barvou, ať je to dobře vidět. To, že je vlastně dítě úspěšné, protože 2/3 diktátu má dobře, se pak úplně vytratí. A po chvíli se děti začnou chyby bát. Nemají mnohdy vůbec šanci ji napravit.

A právě díky „chybě“ dostanou špatnou známku. O čem tedy známka vypovídá, když každý učitel má svůj subjektivní systém? Někdo oznámkuje dvě chyby ještě dvojkou, ale jiný učitel už trojkou. Známka rozhodně neříká vše o tom, co dítě umí, ale je pro všechny snadno pochopitelná. Proto se známek tolik učitelů, ale hlavně rodičů, nechce vzdát.

Jak tedy vypadá /nejen/ montessori vysvědčení, když je bez známek?

Děti dostávají vysvědčení na stejném papíru, jaký známe ze školy ještě my, ale známky v něm nenajdete.

Je to spíše osobní dopis, kde je velmi konkrétně popsáno, co dítě zvládá a co je ještě potřeba zlepšit, jak se posunulo. Je zde ale také zmínka o jeho chování a jak se mu daří spolupráce s ostatními.

Vždy jsem dojatá z posledních osobních vět na vysvědčení mého syna. Přečíst si taková slova plná lásky a vděčnosti to zkrátka žádná známka nenahradí.

I předání vysvědčení vypadá jinak, než jsme zvyklí. To závěrečné, letní, se neděje ve třídě, paní učitelka dítě nevyvolává z lavice, jak jsme to celé dětství zažívali my. Je to výjimečná událost – rituál, který si zaslouží krásné místo. Je to oslava, na kterou jsou pozváni i rodinní příslušníci. Škola je totiž součást života, součást rodiny. každý rok se scházíme v parku, kde je přichystán piknik, všichni jsou slavnostně oblečeni a všude je cítit přátelská atmosféra. Protože to, jak se dítě cítí, to si bude pamatovat celý život. Při pololetním vysvědčení si děti udělají občerstvení a společně s užívají tento slavnostní den ve třídě, jehož součástí je osobní předání vysvědčení.

A tady si můžete přečíst, jak takové vysvědčení vypadá.

Už jen to, že si s dětmi jako rodič sednete, společně si vysvědčení pročtete a věnujete dítěti svůj čas, je další bonus slovního hodnocení.

Obrázek o tom, která varianta vysvědčení vám přijde smysluplnější, si už udělejte sami.

A jaké vysvědčení byste si přáli pro své děti vy?

„Nejde o fyziku, ani o botaniku, ani o práci ruky, ale o vůli a součásti lidského ducha, které se konstruují prostřednictvím práce. Dítě je duchovním stavitelem lidstva a překážkami jeho svobodného rozvoje jsou kameny ve zdi, u nichž byla uvězněna duše člověka.“ Maria Montessori

Michaela Willheimová

Jak je známkování nesmyslné a zbytečné jsem zjistila, až když jsem čichla k montessori pedagogice.

Když můj syn chodil do klasické základní školy, musela jsem se vyrovnat s občasnými razítky za dobré úkoly, smajlíky za práci v hodině či černé puntíky za neodevzdaný úkol. Mluvila jsem s ním otevřeně o svých názorech na známky, ale společně jsme tento systém tolerovali. Absurdita známkování na mě dolehla pořádně až jednoho dne, kdy syn donesl trojku z výtvarné výchovy. S sebou si také přinesl onen oznámkovaný výtvor – z papíru vyrobenou a nakreslenou postavu něco mezi vodníkem a strašidlem J.

„Co jsi vyrobil?“ ptala jsem se ho.

„No, měla to být podle úkolu víla, ale mně vyšlo takovéhle strašidlo. A paní učitelka říkala, že kdybychom měli za úkol udělat strašidlo, dostanu jedničku, ale protože za úkol byla víla, dala mi trojku, protože takhle víla nevypadá.“

Učitelé často prosazují svoji představu o výsledku dětských prací, než fantazii dětí. Ale co k tomu dítě vedlo, proč se rozhodlo vyrobit zrovna takovouhle vílu…to už se ho nikdo neptá. Představa učitelky prostě nebyla naplněna. Tečka. V tu chvíli mi došlo, jak je známkovací systém subjektivní a často i nespravedlivý.

Viděl někdy někdo vílu? Jak může známkovat její vzhled???

Stále méně chápu, jak může někdo hodnotit vlastní názor, fyzickou zdatnost nebo výtvarný projev. Ale ano, bohužel může – dle vlastního uvážení, názoru a často I nálady.

Vadí mi, když se v subjektivním známkování odráží ještě další aspekty, které se snahou nebo výkonem dítěte vůbec nesouvísí, jako třeba: úprava, vzhled sešitu, narýsované okraje, včasnost odevzdání úkolu a podobné nesmysly.

Promítá se ve známce také snaha? Někdy se totiž děti snaží, jak můžou, ale na dobrou známku prostě nedosáhnou.

Představte si prvňáčka, který s vyplazeným jazykem vykružuje do písanky své první psací „a“, ale protože mu padá pod řádek, nebo naopak řádek přesahuje a protože jedno správně napsané „a“ je menší než to druhé, dostane už horší známku. A pod tou je třeba ještě připsáno: „Více se snaž!“ Jak učitel ví, že se nesnaží? Možná, kdyby si daný učitel uvědomil, že dítě píše toto písmeno třeba podruhé v životě, větu „více se snaž“ by možná už nikdy nevyslovil.

Pokud je třeba známkovat úpravu, proč učitel prostě neoznámkuje zvlášť samotné písmeno a potom úpravu? Odpověď: „Motivuji dítě špatnou známkou ke zlepšení“, je pro mě absolutně neschůdná. Jak dlouho se bude dítě snažit psát, když pokaždé, co podá svůj nejlepší výkon, který se ale učitelovi nelíbí, dostane špatnou známku? Výsledkem bude spíše rezignace či stagnace a absolutní nechuť k jakékoliv činnosti. Z toho potom pramení opovrhování žáků, kteří mají lepší známky, soutěžení, soupeření, podvádění atd…. Ano, může existovat i žák, který se bude pro jedničku snažit. Ale dělá to pro sebe, pro své vnitřní uspokojení nebo pro uspokojení rodičů nebo učitelů? A jak dlouho na to bude mít sílu?

Spousta známých se mě ptá – „Ale jak učitel ví, co to tvoje dítě umí, když se u vás nepíšou testy, neznámkuje se, žáci nejsou zkoušení?“ Nedokážou pochopit, že pokud žák napíše diktát, který si sám s učitelem opraví, není už nutné, dávat mu za to ještě známku. Dítě přece vidí, kolik mělo chyb a jaké to byly chyby. Moje dcera občas přišla domů a říkala mi: „Mami, já měla v diktátu 8 chyb! Jsem na tom byla úplně nejhůř z celé skupinky. To bych s tím měla asi něco dělat, co myslíš?“

Každý student díky sebehodnocení sám ví a vidí, co mu jde a co ne.

Může se porovnávat se svými vrstevníky, vnímá, jak je kdo ve skupině úspěšný. Tak proč ho ještě známkovat? Není sebereĈexe důležitější? Nelze místo špatné známky dítěti prostě říci: na tomhle bys měl ještě zapracovat? Nebo místo jedničky ocenit jeho schopnosti v té dané oblasti? Možná by to šlo, ale naše společnost na to asi ještě není připravena.

Chápu, že slovní hodnocení zabere učiteli spoustu času a energie. Během roku si totiž vede pedagog detailní informace o jednotlivém žákovi, denně si píše, jak pracoval, co mu jde, s čím jsou potíže, na čem je třeba zapracovat. V tomto případě je třeba vidět každé dítě individuálně, nepromítat do jeho hodnocení svoje pocity a hodnotit objektivně. Je jasné, že napsat si „2“ do notesu je mnohem rychlejší. Ale co je to známka 2? Co dítě umí, co neumí? Může se pak stát, že žáci ze dvou rozdílných školách mohou mít jiné známky, ale přesto mají znalosti na stejné úrovni. To už ale nikdo neřeší. A je to velká škoda.

Kdyby učitelé s žáky více diskutovali, respektovali jejich názory, brali v potaz I jiné okolnosti, než je mechanické učení a výsledky v testech, určitě by se o svých žácích dozvěděli víc.

Ve třídách by panovala příjemnější atmosféra, děti by se možná i rády učily, věděly by, že mají možnost říci učiteli, proč zrovna neuspěly v určitém testu…nebály by se přiznat, že něčemu nerozumí. Ale to bude v českém školství ještě asi běh na dlouhou trať. Byla bych ráda, kdyby se nad tímto tématem rodiče a učitelé zamysleli a neoponovali větou: “My jsme to přežili, tak on/ona to taky zvládne…“

Samozřejmě vím, že i v klasickém systému škol existují skvělí učitelé, kteří se snaží známkovat objektivně, hovoří s žáky, dělají pro ně první poslední a respektují je. Největší problém vidím ale v tom, že v klasickém vzdělávání učitelů neexistuje žádný předmět, kde by se budoucí učitelé dozvěděli, jak hodnotit jinak. Ale kdo ví, třeba to nebude tak dlouho trvat a spokojených studentů se znalostmi, ale bez známek, bude přibývat.

Věřím, že bude přibývat hodně vědomých rodičů I učitelů, kteří budou s dětmi o jejich znalostech I schopnostech diskutovat a bud je zajímat to, co jim jde, co mají rádi, jací jsou lidé a ne pouhé číslo.

7 bodů proti známkování:

1. Neobjektivnost učitelů.
2. Nicneříkající hodnocení (známka na vysvědčení nám neříká, co student umí, v jaké fázi učení se nachází, na čem by měl ještě zapracovat).
3. Známkování několika aspektů dohromady (úprava, obsah, pravopis….).
4. Nestejná pravidla ve známkování (zatímco jeden učitel ohodnotí práci studenta známkou 3, jiný učitel by dal za stejnou znalost např. známku 2).
5. Stresování studentů známkami (nátlak i ze strany rodičů, strach ze špatné známky, výsměch ostatních, porovnávání).
6. Podvádění kvůli lepší známce.
7. Nevraživost mezi „dobrými a špatnými“ studenty (některý student se může snažit, jak nejlépe umí a na dobrou známku stejně nedosáhne. Jeho snahu dost často učitelé neocení).

Hana Gabrielová

Montessori jako vědomá cesta dospělého

Dospělý v montessori vzdělávání je průvodcem – vzorem pro dítě, tvůrcem prostředí i součástí “připraveného prostředí”. Měl by tedy dobře znát vývojové potřeby dětí, aby mohl citlivě reagovat přípravou vhodného materiálu i aktivit pro ně.

Vývojové potřeby souvisí se senzitivními obdobími malých dětí, aneb každé dítě v průběhu svého raného vývoje (zhruba do 6 let) prochází jednotlivými fázemi, kdy je obzvlášť citlivé naučit se nějakou novou dovednost, rozvinout vlohu či schopnost. Když je správně podpořené (vhodným prostředím i vzorem) jde mu to rychle a vlastně samo:-).

Být dobrým průvodcem znamená rozvíjet láskyplný a respektující vztah s dítětem. Neméně důležité je umět pozorovat děti a tomu, co vidíme porozumět, abychom věděli, jaký materiál připravit, kdy je třeba se upozadit a kdy naopak jednat. Pokud dítě ještě nemluví, je porozumění jeho chování naprosto klíčové.

Co tedy konkrétně obnáší role dospělého v montessori výchově I vzdělávání?

• Dospělý je vzorem pro dítě (vzor chování, řeči, ukázky práce s materiálem).
• Zná vývojové fáze, senzitivní období, kterými děti procházejí.
• Připravuje prostředí.
• Má schopnost dobře pozorovat (analyzovat i syntetizovat pozorované)
• Propojuje dítě s materiálem, prostředím.
• Ví, jak podpořit soustředění dítěte.
• Vytváří a udržuje atmosféru (klid, láska, otevřenost).
• Vymezuje hranice a limity.
• Je schopen sebereflexe a práce s chybou.
• Pracuje na sobě, dále se vzdělává.

Není toho zrovna málo, co by měl dospělý, který jde montessori cestou, umět rozvinout a integrovat do své osobnosti. Ale vědomé vedení dítěte i práce na sobě se týká každého, kdo svou roli vychovatele vnímá aktivně. Není to tedy jen otázka montessori přístupu, jako spíše kterékoliv výchovy orientované empaticky, s individuálním přístupem, otevřeností i zodpovědností zároveň.

Jak tedy na tuto vědomou cestu vykročit a kdy začít?

Děti nás učí být teď a tady. Dokázat to alespoň občas s nimi je pro dospělé někdy velký objev. Teprve, když se naučíme sami zklidnit a vyladit na energii dítěte, pochopíme například, co právě teď toto dítě potřebuje, co mi svým chováním sděluje.

Jste úplný začátečník a nevíte, co přesně si pod názvem „montessori“ doma představit? Mrkněte na náš webinář a zjistíte, že nemusíte investovat spousty peněz do drahých pomůcek, bude vám stačit pár jednoduchých úprav a s montessori výchovou budete moci začít ještě dnes, ať už máte doma miminko nebo batole. Montessori přístup totiž není nic jiného, než sledování přirozeného dětského vývoje.

Jak je to s pomůckami doma?

Připravené prostředí doma je především o pořádku a řádu ve věcech, o vzájemném respektování potřeb všech členů domácnosti a samozřejmě o integraci dětí do běžných domácích prací, které každodenně vykonáváme. Nechat děti, aby se tak jako my, mohly zapojit do péče o sebe, prostředí i druhé. Spíše než chytré hračky, budeme potřebovat výškově upravit nábytek, přemístit nádobí do nižších polic, půjčit dětem vhodné a bezpečné nástroje, aby samy mohly např. krájet.

Vývojové hračky či didaktické pomůcky jsou doplněním, jakousi třešničkou na dortu. Aby to s nimi doma fungovalo v duchu montessori, je třeba nejprve naplnit předchozí kroky a samozřejmě vědět, jak s nimi konkrétně pracovat. Pomůcky pro malé děti do 3 let jsou hodně intuitivní, většina dospělých ukázku pro dítě hravě zvládne.

Tipy na konkrétní pomůcky najdete v našem online kurzu „Dokážeš to sám“ aneb jak i ty zvládneš montessori doma.

S pomůckami pro věk 3-6 let je to již složitější. Tyto pomůcky původně nebyly vyvinuté pro domácí prostředí, patří do školek. Metodické oblasti na sebe navazují, stejně tak i konkrétní pomůcky. Videonávody, jak pracovat s pomůckami ze všech oblastí montessori systému v mateřské škole najdete zde.

Kamila Balcarová

Byly jsme parta kamarádek s malými dětmi a neměly jsme se kde scházet. V restauracích se kouřilo a dětské koutky ještě nebyly úplně běžné. Říkaly jsme si, že nejlepší by bylo, založit si něco vlastního, přesně podle našich potřeb. A tak jsme se společným zaujetím našli první prostory kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme otevřely naše první rodinné centrum. Začínaly jsem s klasickou dětskou hernou, ke které jsme přidaly nabídku různých kroužků pro děti, od zpívání přes tanečky po dramatickou výchovu. My v něm fungovaly jako dobrovolnice, občas jsme lektorovaly, občas byly za recepcí nebo vařily kávu, někdy jsme se proměnily v uklízečky, ale byly jsme nadšené!

Když jsme po nějaké době přemýšlely, jaké další kroužky pro děti a rodiče otevřít, přišla jedna ze zakladatelek RC Mirka Vlčková s nápadem, zkusit kromě obvyklých aktivit i něco nového. Inspirovala ji myšlenka montessori pedagogiky a podařilo se jí pro věc nadchnout i nás. Já se tím vrátila zpět na střední školu, kde jsme v rámci praxe chodili pozorovat právě do montessori třídy a já z toho byla tenkrát úplně nadšená. Jinak jsme ale neměli téměř žádné povědomí o tom, co to montessori přístup je, a tak jsme se začaly pomalu vzdělávat. Přihlásila jsem se na kurz do české Společnosti Montessori, kam jsem začala chodit s dalšími dvěmi budoucími posilami našeho nového montessori týmu. Velké nadšení pro věc způsobilo, že jsme všechny tři otevřely první kroužky v duchu montessori pro děti a rodiče.

Jako dnes si vybavuji jeden podzimní podvečer před 16 lety, kdy jsme v našem rodinném centru přemýšlely, jak tyto vznikající kroužky nazvat. Padaly různé názvy, ale nakonec se nám zalíbilo pojmenování: „Začínáme s montessori“ . Začínali jsme s ním totiž nejen my, ale i naše rodiče s dětmi. A tak netrvalo dlouho a naše první lekce pro rodiče a batolata byla tady!

Začátky byly vskutku pionýrské. Měly jsme prázdnou místnost, pár pomůcek, plastových táců a jednu lavičku z tělocvičny místo police.

Z domova jsme nosily to, co jsme už nepotřebovaly a vytvářely první pomůcky na praktický život.

S rodiči a dětmi jsme začínaly doslova na zemi, na kolenou. Byly jsme šťastné, když jsme viděly, jak děti soustředěně přesýpají, přelévají, nosí opatrně tácky na zem a zase je vrací zpátky na své místo. Bylo jasně vidět, že se chovají úplně jinak, než za dveřmi v herně, kde křičely, skákaly a tahaly se o hračky. Z toho nám vyplynulo, že potřebujeme přidat další pomůcky a aktivity, aby to děti stále bavilo. Jakou jsme měly radost, když jsme si nakoupily i první dřevěné montessori pomůcky!

Řešily jsme také problém, jak sladit přípravu montessori prostředí s potřebami ostatních kurzů i přilehlou hernou. Zkrátka jak připravit prostředí na lekci, a pak ho zase efektivně sklidit. Jak pomoci dětem, aby se soustředily, když hračky v herně byly na dosah a pravidla herny ne úplně slučitelná s montessori řádem. Pracovaly jsme s dětmi od batolat po předškoláky, ale montessori kurz jsme měli pouze pro věk dětí od 3 do 6let. A tak jsme různě dané aktivity upravovaly, zjednodušovaly a prakticky zkoušely, co na menší děti funguje, a co ne.

Postupně jsme přišly na to, že chceme-li v kurzech mít nejen řád v prostředí, ale i dospělé jako citlivé průvodce, musíme začít především s přípravou rodičů. Protože montessori pravidla se opravdu velice liší od klasických kroužků a vyžadují řád a důslednost nejen od dětí, ale i od rodičů. A tak jsme začaly dělat také různé semináře pro rodiče a naši nabídku tím dále rozšířily.

Po nějaké době se RC Paleček přestěhovalo na novou adresu do Písecké ulice, kde úspěšně funguje dodnes. Kolegyně a kamarádka Jana Lišková se ujala plného vedení centra a možnost, jak rozšířit prostředí, oddělit kurzy od herny i aplikovat čím dál více montessori principů se díky nový prostorům otevřela. V roce 2008 navíc vzniklo další, spřátelené, rodinné a vzdělávací centrum Andílek, které Mirka s Janou otevřely na Praze 5 ve vile Portheimka. Zde jsme se pak ještě více vydaly montessori cestou.

Název „začínáme s montessori“ už nám nestačil a bylo třeba vymyslet něco trefnějšího. Padaly různé názvy, ale žádný nevystihoval naši vizi, že tento kroužek je pro děti opravdu více než obyčejné hraní.

A tak jsme daly opět hlavy dohromady a nakonec přišly na název “montessori pracovny”. Šlo nám o to, aby bylo i z názvu kurzu zřejmé, že si děti do připraveného prostředí nechodí jen tak hrát a maminky popovídat, ale že je to opravdu speciální místo.

Tento název se začal šířit po celé republice a my jsme náležitě pyšné na to, že vzešel právě od nás. A proč vlastně pracovny? Vždyť slovo „práce“ není zrovna úplně oblíbené. Jenže my víme, že děti se díky připraveným aktivitám opravdu soustředí a jejich mozek prostě pracuje na plné obrátky. A také proto, že když si děti „hrají“ máme někdy tendenci je rušit, mluvit jim do dané činnosti, přerušovat je. Ale pokud řekneme, že pracují, stavíme se hned k jejich aktivitě úplně jinak. Práce je prostě posvátná!

Postupem času se pracovny více a více rozšiřovaly a rodiče stáli o to, připojit se k nám a dozvědět se o montessori více. Jak to tak bývá, už pár hodin týdně nestačilo. Otevřely jsme tedy na přání rodičů i několikadenní dopolední školičku s montessori prvky a hledali pro ni nové prostory. Ty jsme našli v roce 2011 v klasické třídě Základní školy v Kořenského ulici. Místo šatny sloužilo pár židliček, v jednom umyvadle jsme si myly s dětmi ruce, čistily zuby i umývaly nádobí. V policích jsme měli jen pár originálních nebo ručně vyrobených pomůcek, ale děti to bavilo a rodiče byli také nadšení a viděli u svých dětí pokroky. A my věděly, že kvalitu školky je třeba posunout výš a je čas poohlédnout se po dalším vzdělávání. Do týmu přibyly nové posily a postupně jsme si všechny dodělávaly český montessori kurz.

Za půl roku jsme našly nové, větší prostory a školička s montessori prvky se rozšířila až na současnou podobu autentické školky a školy s názvem Montessori školy Andílek, která funguje dodnes. Mezitím jsme si já s Hankou vystudovaly kurzy pro věk 3-6 pod Association Montessori Internationale a vše do sebe začalo zapadat jako puzzle. To, co nám v českém kurzu chybělo, jsme našly zde, přímo u pramene, u asociace, kterou v roce 1929 založila samotná Dr. Montessori. Hanka pak ve školce učila 5 let jako hlavní průvodkyně a vyzkoušela si dva roky v roli asistentky na základní škole.

Kromě celodenního provozu školičky jsme i zde byli stále součástí našich montessori pracoven pro batolata. Uvědomily jsme si, jak nezbytné je mít vzdělání pro danou věkovou kategorii. Jak jiné je montessori pro miminka a batolata a jak pro předškoláky.

Pod Asociací Montessori Internationale, jsme si s kolegyní Kamilou, která je s námi dodnes, dodělaly i montessori výcvik pro děti od narození do tří let a založily jsme v Montessori školách Andílek komunitu batolat (dnes pod názvem Dětská skupina), kde jsme rok pracovaly a vyzkoušely si tak i práci s batolaty bez rodičů. Ve stejné třídě jsme dále realizovaly naše oblíbené pracovny. Konečně jsme mohly připravit opravdovou pracovnu pro batolata tak, jak má opravdu vypadat. Děti i rodiče z ní byly nadšení. Už i batolata si zvládla namazat první svačinku, umýt po sobě nádobí a zamést. A rodiče nevěřili vlastním očím!

Postupem času se nám v hlavě zrodil nápad, že i s batolaty začínáme moc pozdě. A tak jsme otevřely podpůrnou skupinku pro maminky s miminky, abychom mohly ještě více podpořit rodiče na jejich cestě rodičovstvím. Od té doby tuto skupinku nabízíme a nestačíme se divit, co už malá miminka dokážou. Jsme vděčné, že je můžeme vidět vyrůstat. Některé s námi jdou i dále do pracoven pro batolata a pro předškoláky. Je to nádherný proces společného růstu a učení.

V tomto duchu a se stejným zápalem pokračujeme dodnes. Od roku 2019 jsme se osamostatnily jako projekt „Žijeme montessori“.

Pronajaly jsme si naše první samostatné prostory v krásně zrekonstruovaném komunitním prostoru v Hale 40 v Pražské tržnici. Jak nám tam bylo krásně! Ale bohužel covid neumožnil lidem komunitní centrum tolik navštěvovat a my musely hledat další nové prostory.

Od roku 2022 vítáme děti a rodiče na Praze 5 – Anděl. Otevřeli jsme skupinku pro miminka, batolata, ale také pracovnu pro předškoláky. Každá věková skupina má speciálně vybavené prostředí a pomůcky pro daný věk.

Po celou dobu naší existence podporujeme rodiče, kteří chtějí jít montessori cestou již od narození dítěte. Kromě pracoven nabízíme dnes pro rodiče také online kurz „dokážeš to sám“, natáčíme webináře a pořádáme kurzy pro rodiče a akreditované kurzy pro pedagogy. Kombinace montessori pracoven a práce s rodiči je klíčovým pilířem, díky němuž montessori pracovny u nás tak dobře fungují.

Pracovnami postupně prošlo přes 1 500 rodičů s dětmi, ročně přichází až 100 nových klientů, kteří se chtějí do pracoven zapsat.

Ušly jsme velký kus cesty, ale stále s pokorou vzpomínáme na začátky, kdy jsme toho věděly tak málo, přesto jsme se nebály do toho jít. Měly jsme totiž vnitřní motivaci a vášeň, a to nám zůstalo dodnes. Jinak by montessori nemohlo fungovat. Jsme ale bohatší o roky vzdělání a roky zkušeností. Zkušenosti, které jsme na této cestě zatím nasbíraly, jsou nepřenosné, s každým děťátkem přichází nová zkušenost, nová cesta. O našem příběhu si také povídáme v prvním díle našeho podcastu.

Pokud i vy přemýšlíte, zda začít dělat montessori v rodinném centru s pár pomůckami na zemi, a lámete si hlavu nad tím, co vše je potřeba k tomu, aby se pracovny rozjely a fungovaly, rády vám poradíme, prozradíme určité “vychytávky a fígle” jak na to, a podpoříme vás v realizaci vaší vize. Držíme vám palce!

Nejvíce Vám ale napoví, když se k nám přijdete podívat. Ať už jen na pozorování, tak se svými dětmi třeba na Montessori pracovny nebo skupinky pro miminka. Nebo se uvidíme na některém našem kurzu pro pedagogy?

Moc se na vás těšíme! Míša, Hanka, Petra, Lucie a Kamila (lektorky pracoven pro předškoláky, batolata i miminka).