V uplynulém roce jsme si s Míšou připadaly jako děti, které objevují svět. Každé dítě se přirozeně, rádo a samo učí. Stačí mu k tomu podnětné prostředí a milující průvodci, kteří mu na jeho cestě k samostatnosti pomohou.
My už to máme, bohužel, trochu jinak. Co bychom daly za zkušeného průvodce, který by nás chytil za ručičku a všechno prakticky naučil! Ale pak bychom si zase neužily vlastní cestu objevování, úspěchů, radosti ale i neúspěchů, ze kterých je pak potřeba se poučit. Přirozené důsledky, jsou nejlepším učitelem! A že jich bylo!
Tak jako se děti od malička učí porozumět svému rodnému jazyku, my zápasily s tím počítačovým. Abyste vyrobily nový web, musíte ho prostě ovládat…. Pro miminko je to jednoduché a přirozené, je na to naprogramováno. Neustále slyší svůj jazyk kolem sebe, zkouší ho napodobovat a neustále ho neúnavně trénuje. Ale co když na vás, dospělého člověka, začne najednou někdo mluvit jazykem, o kterém jste ani nevěděli, že existuje? Jak ho najednou pochopit a porozumět mu? Po čtyřicítce? Senzitivní fáze na toto období jsou již dávno pryč a my jen mohly hádat, co znamená věta třeba: „Zadejte HTML kód do zdrojového řádku stránky.“ Co to je HTML? A kde a co je zdrojový řádek stránky? A které stránky? Sakra?! Nebo: „Vygenerujte Api token kód….“ Někdy nepomohla ani názorná prezentace pomocí videa. A to se autor fakt snažil mluvit potichu a soustředil se na pohyb myši. Pořád to bylo víc složité než jít sestavit trinomickou krychli…
Naštěstí nad námi nestojí nikdo, kdo by nám vyhrožoval, že pokud to okamžitě nepochopíme a neuděláme, nedostaneme odpolední kafe, takže času na nerušenou práci jsme měly, kolik jsme potřebovaly, ale někdy už jsme měly pocit, že se to do hlavy nevejde a nenajde to příslušný šuplíček. Co je ale na tom nejdůležitější, že jsme to nevzdaly a po necelém roce už možná některé výrazy nejen dobře vyslovíme, ale i je dobře pochopíme! Takže už nám nedělá problém, vložit na zdrojovou stránku do nového příspěvku na blog třeba tento článek. A umíme přidat i fotky! Protože první krůčky a další pokroky je vždy třeba zdokumentovat.
S nabytým sebevědomím a sebedůvěrou, že jsme počítačový jazyk téměř zvládly, jsme se nebály socializace a hojně se vydávaly mezi naše vrstevníky. Pořádaly jsme mnoho besed, přivítaly spoustu hostů, rodičů i učitelů. Díky tomu jsme se učily řešit různé další výzvy, jako například zachovat klid ve chvílích vážných, jako třeba, když běžíte přivítat člověka, na kterého se fakt těšíte a vy ve spěchu a nervozitě zakopnete na schodech a přistanete mu přímo u nohou. Pak se hodí nějaká znalost „Zdvořilostní lekce“, kterou je vhodné použít jako například: „Dobrý den, vítám vás tady a omlouvám se za zvláštní přivítání, ale ráda vás tu vidím!“
Naštěstí to Veronika Hurdová alias Krkavčí matka přijala s úsměvem a slovy : „Jsem ráda, že v těch trapasech nejsem sama:-).“ A za chvíli, po začátku besedy na téma smrt pokryla naši místnost černá tma. V celém domě byly vyhozeny pojistky, zhasla všechna světla a my pak pokračovali symbolicky při svíčkách.
A já si už budu na příště velmi dobře pamatovat, že je potřeba chodit pomalu a opatrně a řádně koordinovat své pohyby. Není nad vlastní zkušenost. Tímto chceme poděkovat všem lektorům, kteří k nám minulý rok přišli přednášet, a podělili se s námi o své zkušenosti. Ať už bylo naše přivítání jakékoli :-).
Socializovaly jsme se ale i v jiných městech, kde jsme předávaly naše zkušenosti dál. Při cestování po městech českých s našimi workshopy „Montessori na vlastní kůži“ jsme využívaly naše lidské tendence: hlavně orientaci v mapách, komunikaci při zjišťování správné cesty, při práci jsme se soustředily a často jsme tyto aktivity opakovaly. Bylo to moc fajn podzimní období a těšíme se na další a další opakování i v tomto roce.
Pilně jsme trénovaly také praktický život, což mámy od rodin dělají neustále. Snažily jsme se doma slušně požádat naše děti o pomoc při domácích pracích a respektujícím způsobem je k nějaké přinutit. Takže jsme stále trénovaly nejen zdvořilostní lekce, trpělivost a opakování, ale i samotné aktivity. Můžeme s klidem říci, že nejraději máme trénování přelévání červeného vína do skleničky, bez toho, aby se zašpinil ubrus :-).
Velice obohacující byla také naše cesta k funkční samostatnosti. To když jsme se zúčastnily v listopadu výstavy „Rosteme pro život“. Mezi všemi těmi známými velkými Ćrmami jsme stály i my, s naším malým stolkem, novými letáky, které jsme vlastnoručně vyrobily, s tréninkovými schody pro nejmenší, kuličkodráhou a pilotními výrobky ve formě šroubovacích destiček pro děti. Viděly jsme tam mnoho zajímavých okamžiků. Pozorovaly jsme děti při soustředěném šroubování, které jejich rodiče nemohly odtrhnout od práce.
Někteří jen své děti pozorovaly a dopřály si chvíli klidu, někteří tatínkové šroubovaly s větším zaujetím než jejich děti a nechtěly je k práci pustit, jiní naopak vůbec nepochopily, že tyto destičky jsou tady právě proto, aby s nimi děti nerušeně pracovaly. Ozývaly se věty typu: „Tak pojď už, to přeci nemusíš dodělávat.“ nebo „Nesahej na to“, „Proč pořád šroubuješ? Už jsi to jednou dělala!“ „Ježíš, jak dlouho tady s tebou budu ještě stát? Musíme jít dál!“ Ale děti na to nedbaly, nechaly se vést svým vnitřním učitelem a soustředěně šroubovaly tak dlouho, jak potřebovaly. A rodiče? Někteří viděly poprvé své dítě tak zaujaté nějakou činností, že si z toho musely jít koupit kávu. A my zjistily, že naše šroubovací destičky opravdu fungují! Děkujeme všem dětem, za jejich vyzkoušení a že se nedaly:-).
Doufáme, že i tento rok se toho hodně naučíme, že nám nikdo nebude klást do cesty zbytečné překážky a pokud ano, že je zase s energií naší vlastní překonáme a budeme vás moci dál provázet naší cestou montessori. Čeká nás totiž 150. výročí narození Marie Montessori a my se chystáme na to, že to společně oslavíme.
Děkujeme, za to, že v tom jedete s námi!
Hana Gabrielová
