Naše montessori příběhy

Moje cesta k montessori

„Někdy jsi ta nejhorší máma na světě, ale i tak tě mám nejraději.“ Říká mi moje 14letá dcera večer v posteli. Cítím k ní v tu chvíli bezpodmínečnou lásku. Já to mám někdy podobně. Za její bordel v pokoji bych ji nejraději vystěhovala z domu, ale za pár minut na to zapomenu. Stejně otevřené to mám i se svým 17ti letým synem. I když by někdo mohl říct, že tenhle věk je pro rodiče „k nepřežití“, že mít doma puberťáka je šílenost, já si to fakt užívám.

Vidím, jak se oba osamostatňují, poslouchám, jaké vedou řeči, dívám se na ně, když nám vaří večeři. Chápu jejich pubertální výbuchy smíchu nebo emocí a vzteku. Vím, že to patří k jejich vývoji stejně jako „gaučing“ nebo „tady není nic k jídlu“. Sleduji, co z nich ještě vtipného vypadne a s jakými překážkami se v jejich složitém období budou ještě potýkat. Jsem připravena být jim oporou, až je opustí jejich první láska nebo až si budou řešit, že je pomluvil kamarád. Doufám tedy, že se o to se mnou budou chtít podělit.

I když je to pro mě jako pro mámu těžké období, mám to štěstí, že jsem si od jejich narození prošla velkou duševní proměnou.

Než jsem pochopila, jak vlastně děti fungují a změnila své myšlení, prošla jsem si dlouhou cestou.

Jsem totiž extrovertka, mám ráda, když je mě vidět a slyšet. Najednou jsem se ale musela upozadit, sklidnit, nebýt ta hlavní, která je vidět, natož slyšet.
A právě za tuto svoji proměnu vděčím nevinnému nápadu, který jsme po porodu dětí uskutečnily se svými kamarádkami. A to – založit rodinné centrum. Jednoduše jsme se neměly s dětmi kde scházet. A povedlo se. Hlavně díky cílevědomosti a odvaze naší hlavní "šéfky" Mirky. (zakladatelka MŠA a MIP.) V našem rodinném centru jsme začaly pořádat kurzy pro rodiče s dětmi, vařily kávu, připravovaly občerstvení, večer po všech uklízely, já vedla hudební kurzy a všechny nás to bavilo. A po jednom semináři o monte…co??, dorazila naše kolegyně celá nadšená, že tohle je přesně to, co u nás musíme zavézt. Všude možně jsme tedy sháněly informace o tom, co to vlastně je to montessori, a snažily se aspoň trochu přizpůsobit prostředí potřebám montessori pracoven, které jsme jako první v Praze otevřely.

Začínaly jsme s praktickým životem na lavičkách nebo na zemi, kdy jsme přinesly z domova různé mističky, skleničky, naběračky, šlehače a snažily se s dětmi v duchu montessori pracovat.

Všechny to moc bavilo, jak děti, tak rodiče. Pozorovaly jsme, jak se ty naše malé děti soustředí, aby nepřelily sklenku, jak opatrně kladou na elipse nohu přes nohu, aby nepřešláply, jak si půjčují pomůcky a učí se vzájemné trpělivosti. Bylo fantastické je pozorovat a také těžké nezasahovat, když se jim něco nevedlo.

Doma už to ale tak fantastické nebylo. Tam jsem montessori zkoušela metodou pokus omyl, nebo spíše metodou: uvidím, co všechno zvládnu vydržet. Připravené prostředí v našem 1 + 1 žádné. Vlastně jsem ani nevěděla, že si doma nějaké prostředí připravit můžu. Ale chtěla jsem být aspoň připravený rodič, což se také moc nevedlo a projevovalo se to hlavně na společném vaření se synem. Přece vím, že si dítě potřebuje všechno osahat, a je třeba, aby si zkusilo všechny praktické aktivity se mnou doma! Jenže to většinou dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala. Zoufalství a pocit, že jsem neschopná máma byly na denním pořádku.

Chtěla jsem, aby všechno bylo perfektní. Jenže to byl právě ten bič, který jsem si na sebe ušila.

Až po letech jsem pochopila, že záleží na dítěti, na tom, jak na sebe budeme naladěni. Že jde o to sledovat jeho potřeby a snažit se na ně reagovat a nenabízet mu to, co já si myslím, že je pro něj zrovna to nejlepší, protože mi to zrovna tak vyhovuje. Že záleží hlavně na mé náladě, přístupu a trpělivosti. Na druhou stranu je ale třeba řídit se sama sebou a hlavně se z toho dokonalého montessori přístupu nezbláznit!

Nejvíce sám sebou byl synek stejně v našich pracovnách. Když jsem viděla, jak ho to baví, jak opakuje s největším soustředěním jednu činnost stále dokola a má z toho radost nedalo mi to.

Udělala jsem si svůj první týdenní kurz montessori, po kterém jsem dokonce dostala odvahu pustit se do vzdělávání dětí v tomto duchu v naší mini školičce, která postupně vznikala z našich montessori pracoven.

Naše třída v nové školce se montessori v začátcích moc nepodobala.

Neměly jsme pořádně vybavenou třídu, ale zato jsme měly prvních osm dětí a rodiče, kteří nám důvěřovali. Ve třídě jen pár základních pomůcek.. Jedno umyvadlo, kde jsme myli nádobí, čistili si zuby a umývali ruce. Místo šatny pár židlí a háčků. Sama jsem moc nevěděla, jak na to, znala jsem jen pár pomůcek, ale stále jsem hledala informace a po nějaké době jsem si udělala další montessori diplomový kurz u české montessori společnosti. Věci do sebe začali zapadat, ale stále to ještě nebylo ono.

To už jsme byli přestěhovaní ve větších prostorách, kde jsme měli stále více dětí a mohli si dovolit zařídit je více pomůckami. Zkoušeli jsme, co v montessori funguje a co ne. Občas jsem měla chuť se na všechno vykašlat, protože jsem nevěřila, že tohle zrovna bude ono. A věřte nebo ne, vždy, když jsme udělali nějakou novotu přesně podle přincipů Montessori, začalo to být to pravé… :o) úplně ono to začalo být, když jsem si mohla udělat mezinárodní diplomový kurz AMI pod zkušenou zahraniční lektorkou. Konečně pravý odkaz Marie Montessori! Tady mi to všechno docvaklo!

Svoje poznatky jsme hned zkoušela na dětech a radovala se z toho, jak to všechno funguje, jak mají děti radost z práce a jak to do sebe všechno konečně zapadá.

V montessori předškolní třídě jsem nakonec pracovala celých 7 let.

Mám tedy to štěstí, že jsem mohla pracovat s dětmi nejen jako pedagog, ale pozorovat i svoje děti. Syna, který začal chodit do montessori školy až ve 3. třídě a dceru, která se v tomto prostředí pohybovala od 2, 5 let. Jasně jsem viděla rozdíly. Upocené besídky v klasické školce, kdy za děti všechno odzpívaly učitelky, ve škole uhasínající jiskru v očích u syna, když mu paní učitelka řekla, že píše moc malá písmenka, na která on byl zrovna tak pyšný, nebo když dostal z výtvarné výchovy trojku, kdy podle paní učitelky nenamaloval vílu, ale vodníka… hromada domácích úkolů, povinné sdružení SRPŠ ..

U dcery jsem si vůbec nevšimla, že do nějaké školy chodí. Stále má jiskru v očích, i když jí třeba nebaví historie. Sama si plánuje svůj čas, ví, že může své učitelce ve třídě důvěřovat, všímá si více, co se okolo ní děje, je zvyklá pomáhat ve třídě mladším a zároveň být leadrem, protože je ve třídě nejstarší. Doma má čas na sebe a své záliby, protože ji neruší domácí úkoly.

Ale jít jinou cestou, než je obvyklé, není snadné.

Nejen když jste na straně učitele, ale i na straně rodiče. Stále ostatní seznamuji s tím, že se může vzdělávat jinak a často se setkávám s nepochopením z jejich strany. Musím obhajovat, proč syn v 7. třídě opustil domov a tráví čtyři dny v týdnu v montessori škole s programem pro adolescenty, i když já vím, že je to pro něj skvělá příležitost a on je tam spokojený.

Chci šířit montessori dál mezi vědomé rodiče nebo začínající učitele. Dívat se, jak se mění jejich nevěřícné obličeje v užaslé, jak je poznání vtahuje stejně jako mě, jak zažívají své první „wow“, když vezmou do ruky pomůcky a jak se mění oni sami na jejich cestě s dětmi.