Jak vlastně vypadá takový obyčejný den z pohledu dítěte v Montessori mateřské školce? Co celý den dělá, co zažívá?

Od rána se do školky těším. Mám totiž velké plány s kamarádkou Lůcou. Abyste tomu rozumněli – jmenuji se Adélka, jsou mi čtyři a půl a už druhým rokem chodím do montessori školky.

Zrovna jsem dorazila k jejím dveřím. Rozloučím se u nich s tátou a do šatny jdu už sama. Čeká tady na mě moje paní učitelka. My jí říkáme všichni jménem: Zuzka. Pozdravíme se podáním ruky, někdy si popovídáme, jak se máme nebo co máme pěkného na sobě, ale já se hlavně soustředím na převlékání. Mám tady na to klid. Je tu jen pár mých kamarádů ze třídy a nikdo na nás nekřičí, že máme pospíchat, protože potřebuje jet do práce. To je na tom moc fajn. Mám na převlékání tolik času, kolik potřebuju. Občas ještě něco nezvládnu úplně sama, třeba zavazování tkaniček mi ještě dělá problémy, ale když něco potřebuju, poprosím Zuzku a ona mi vždycky ráda pomůže. Anebo řeknu někomu staršímu z naší třídy, kdo už to umí. Já zase na oplátku třeba někomu pomůžu zapnout zip.

Když se převléknu do oblečení do třídy, jdu si umýt ruce a pak už můžu vstoupit do naší třídy. Je moc krásná. Je to tady pro mě ráj. Dosáhnu všude, kam potřebuju. Dojdu si, kam potřebuju. Vím, kde co ve třídě máme, protože všechno je každý den srovnáno v policích a já přesně vím, kam si mám dojít pro hadr, kde najdu smetáček a lopatku, nebo kam si můžu zajít pro oblíbenou pomůcku. Zvládnu proto sama spoustu věcí. Nepotřebuji se pořád ptát ostatních, kde co je nebo prosit, aby mi někdo něco podal. To se mi tady moc líbí. Nic mi nebrání v tom, abych dělala to, na co mám zrovna chuť a co zrovna potřebuju.

Jak už jsem říkala na začátku, dneska máme s Lůcou v plánu postavit velkou stavbu z červených tyčí a hnědých schodů. Ale Lůca tady ještě není. Pozdravím se s naší asistentkou, která na nás už čeká ve třídě a, jdu se podívat, co dělají ostatní. Viki sedí u stolu a kreslí, Matýsek se snaží zapnout rám s knoĈíky, Martin se pustil do psaní nějakého písmena a hodně se u toho soustředí, skoro neslyší, když ho zdravím. Ve čtecím koutku sedí Ami s Elou a prohlíží si knížku o vesmíru. Tu mám taky moc ráda. Musím ale dávat pozor, abych nešlápla na kobereček holkám, které hned vedle počítají dlouhé korálkové řetězy. Kuba ten má zase hlad, protože už sedí u svačinového stolku a zakusuje se do chleba se sýrem. On moc rád jí.

Ostatní děti pomalu přichází do třídy. Lucka tu ještě není. Napadne mě, že než přijde, mohla bych vyzdobit třídu a naaranžovat do váziček připravené květiny. Dneska tu máme tulipány a narcisy. Připravím si všechno, co budu na práci potřebovat, vezmu si zástěrku, dojdu si pro vodu a opatrně zastřihnu každý stonek, naměřím si, zda se vejde do vázičky, vyberu si vázičku a kytičku pak dám na některý stůl nebo okna. Když mám hotovo, všechno po sobě zase uklidím na svoje místo. Celý den se pak můžu na kytičky dívat.

Mezitím přišla do třídy Lucka. Dneska má trochu zpoždění, ale to se někdy stává. Jdeme si hned připravit na zem kobereček a po jednom si nanosíme části tyčí a schodů, které budeme potřebovat. Budeme stavět takovou velkou pyramidu. Musíme být opatrné, aby nám nespadla! Je to velká zábava a dlouhá práce! Když už máme pyramidu skoro hotovou, téměř ani nedýcháme, jak se bojíme, aby nám nespadla na zem. Trošku se kývá, ale drží! Jupí! Zvládli jsme to! Máme velkou radost! Učitelka Zuzka na nás mrkne, jako že je na nás pyšná, že jsme to zvládly. Chvíli se na naši stavbu díváme a pak jí opatrně rozebereme a zkusíme to ještě jednou! Třeba nám to teď půjde rychleji! Nebo postavíme něco úplně jiného!

Než se do toho ale znovu pustíme, dohodneme se, že se půjdeme nasvačit. U stolku je zrovna volno. Dáme si tedy k naší práci fotku, jako že to je naše práce, a že se k ní vrátíme, umyjeme si ruce a jdeme si připravit ke stolu. Z police si vezmeme talíř, na něj si dáme kousek chleba, sýr a nějaké ovoce, nalijeme si pití a pak už nás čeká příjemná chvilka u sváči, kdy si povídáme a jíme. Když chceme, můžeme si přidat. Ale víme, že musíme dávat pozor, aby zbylo na ostatní. Po jídle si po sobě umyjeme nádobí, utřeme stůl a vrátíme se k naší stavbě. Po jídle nám to jde hned lépe! Když dokončíme naši práci a všechno po sobě zase uklidíme do polic na své místo, jdu si na chvíli sednout ke knížkám do koutku. Přeci jen po tak velké práce potřebuji trochu odpočinku.

Po chvíli ke mně přijde učitelka Zuzka a nabízí mi, že by mi ráda ukázala jednu novou pomůcku z jazyka. Jůů! Zuzka mi ukáže, kde pomůcku ve třídě najdu a já si jí můžu sama odnést na místo, kde s ní budu ve třídě pracovat. Ještě budu potřebovat kobereček a teď už si na něj můžu vyndat písmena z krabice. Dneska budu totiž poprvé psát z pohyblivé abecedy!

S naší Zuzkou si prohlížíme všechna písmena a ona mi pak začne povídat příběh. Pak nás napadne, že bychom si některá slova z příběhu mohly napsat. Pamatuji si, že mi povídala něco o lesu. Zkusím tedy toto slovo napsat. Pomalu rozeznávám všechny hlásky ve slově a jednotlivá písmena pokládám na kobereček. Napsala jsem svoje první slovo „les“!! Neřekla bych, že to bude tak jednoduché! Postupně píšu ještě „pes“ a další slova. Když práci skončíme a uklidím, jdu si vyrobit knížku, do které nakreslím všechno, o čem jsme si v příběhu povídaly.

Než jí stihnu dodělat, potichu nás obchází naše asistentka a oznamuje nám, že je pomalu čas na dokončení práce a uklízení, protože už bude čas jít ven. Tak mi to dneska uteklo! A kolik jsem toho za ty tři hodiny stihla! Všichni se pak převlékáme v šatně a odcházíme ven, kde si užíváme běhání, skákání, hrajeme si s holkama na princezny, kluci hrají fotbal, někdo si plete věneček z pampelišek a je nám venku moc dobře.

Po vyběhání jdeme na oběd. Sami si připravujeme na stůl prostírání a příbory a naléváme si polévku. To nás moc baví! Já jdu dneska domů už po obědě, ale jindy tady zůstávám až do odpoledne. To si jdu buď odpočinout, nebo pokračuji ve své práci, kreslím, tvořím nebo si čteme příběhy.

Tak takhle to u nás ve školce chodí každý den. Už mám zase velké plány, co všechny bych chtěla dokázat zítra!

Hana Gabrielová