Dr. Maria Montessori považuje za období dospívání věk mezi dvanáctým a osmnáctým rokem. Tento věk není stanoven nikterak náhodně, ale byl vypozorován podle fyziologických změn, které se odehrávají v lidském těle a psychických změn, které souvisí s dozráváním mozku.
U mladých dospívajících, mezi dvanáctým a třináctým rokem, dochází k ohromným fyzickým i psychickým proměnám. Vývoj jako takový se odehrává natolik rychle, že jej můžeme přirovnat k růstu v období po narození. Během pár měsíců fyzické přeměny před námi najednou nestojí dítě, ale mladý dospívající, pro kterého je jeho tělo ještě zcela „nové“. Psychické změny jsou natolik zásadní, že člověka v tomto období dokonce Maria Montessori pojmenovala jako „sociálního novorozence“. Je totiž velmi citlivý a zranitelný. Má strach z toho, jak jej vnímají ostatní.
Celé jeho dosavadní bytí, které mu dosud dávalo smysl, mu najednou nestačí.
Ve škole jej zcela přestanou zajímat fakta, nebo teorie. I jeho rodina je pro něj najednou „malá“. Své rodiče a sourozence sice miluje a potřebuje, ale jeho úkolem je připravit se na dospělost, a proto nachází největší uspokojení mezi svou partou kamarádů a v širší komunitě lidí.
Tento mladý člověk touží posunout míru své samostatnosti zase o stupeň výše: touží totiž po ekonomické a sociální nezávislosti. Potřebuje pracovat a zjistit tak na vlastní kůži, jaká je hodnota peněz. Potřebuje činit dobrá a někdy také špatná rozhodnutí, aby tak dostal zpětnou vazbu a mohl svou činnost neustále vylepšovat. Ale pozor, nepracuje proto, aby si koupil nový telefon, nebo značkové oblečení. Potřebuje se naučit, jak s utrženými penězi správně hospodařit.
Po sociální stránce jej zajímají především vztahy.
Vztahy pozoruje a postupně buduje všude kolem sebe: mezi vrstevníky, mezi dospělými, vztah k opačnému pohlaví a další. Adolescenti se často v klasické škole nevěnují výuce, ale navazování a pozorování vztahů mezi spolužáky. To je přirozené, protože tradiční frontální výuka jim nedává téměř žádnou příležitost ke zdravému sociálnímu vývoji.
Jako připravené prostředí pro dospívající tedy Maria Montessori navrhla venkovské prostředí, kde děti spolu s pedagogy a dalšími odborníky pracují a studují. Důvodů, proč zrovna venkov, je několik. Fyzická práce, je-li kompenzována studiem, volným časem, sportem a uměním, děti transformuje. Buduje v nich zodpovědnost a učí je radosti z reálně dosaženého výsledku. Třinácti nebo čtrnáctiletí mladí lidé zvládnou vše. Postarat se o zvířata, obstarat včelstva, pěstovat zeleninu, postavit lavičky a posezení, zasadit a sklidit, navařit si, poklidit. A nejen to. Především umí naplánovat, co bude třeba nakoupit k provozu, výstavbě, nákupu potravin na vaření, pracovat s Ćnančním rozpočtem i s účetnictvím.
To vše se při studiu přirozeně naučí. Cílem takového studia není z dětí vychovat farmáře nebo hospodáře. Naopak. Cílem je naučit děti hledání vlastního řešení, převzetí zodpovědnosti za své konání, včetně zodpovědnosti za ostatní členy komunity.
Dalším významným důvodem, proč Maria Montessori navrhla umístit školu na venkov je ochrana mladého dospívajícího od nepříznivých vlivů anonymního města. Jde nám o optimální fyzický a psychický vývoj dítěte, a proto hledáme takové prostředí, kde se zranitelný adolescent může volně a zodpovědně pohybovat, ovšem v bezpečném prostředí. Při spolupráci na zajištění živobytí děti svou zkušeností zjistí, že pravé kvality života nesouvisí s barvou laku na nehty, značce telefonu nebo se stylovým statusem na Facebooku.
Montessori škol pro dospívající ve venkovském prostředí je již na světě několik (v Ohiu, v Novém Mexiku, v Norsku, ve Švédsku, ve Francii, v Austrálii a další nové nyní vznikají).
Máme to štěstí, že už i v České Republice můžeme najít tento typ vzdělávání pro dospívající.
Helena Matoušková
