Rodina je významově silný pojem, bohatý na asociace. Všimněme si, jak základové slovo – rod – proniká do celé škály příbuzných slov nabytých životadárnými významy (např. rodit, rodiče, zrod, národ, příroda, úroda…). Kolik historických rodů se asi potkává v jedné současné rodině? Každá rodina je vláknem mezi minulostí a budoucností. Rody a rodiny, ve kterých život nestagnuje, ale pokračuje, a vyvíjí se v souladu s prostředím a nároky světa, jsou základem každé fungující společnosti. Den rodiny si tedy zaslouží povšimnutí i oslavu.

Rodina má klíčový význam

Rodina je zcela klíčový pojem pro život každého z nás. Rodíme se většinou do rodiny, konkrétním rodičům, kteří mají zásadní vliv na naše jedinečné formování (adaptaci na svět, sebepojetí i sebevědomí). V každém rezonují i pulzují asociace spojené s vlastní rodinou nějak speciĆcky, nepřenosně, jinak. Základní lidské potřeby máme ale všichni stejné (např. potřebu lásky, jistoty, bezpečí, péče o vlastní tělo, potřebu učit se a zdokonalovat). Podmínky jsou různé, život pestrý, prý si naše duše vybírá ke komu a v jaký čas se narodit. Když to s biologickými rodiči neklape, přebírá péči rodina adoptivní nebo místo biologického rodiče přichází jeden rodič nevlastní. V dětství jsme na pečující prostředí bytostně odkázáni, rodiče či nejbližší pečovatelé pro nás představují vzory, které napodobujeme a se kterými se identiĆkujeme i z hlediska našeho pohlaví. V pubertě sílí potřeba se vymezit, překročit hranice rodiny, najít své místo ve světě. Někdy až tak, že načas potřebujeme svou rodinu zavrhnout. Po odžití negace většinou přichází další dekáda, kdy dospějeme a začínáme si třeba vážit faktu, že jsme měli možnost v rodině žít, i když rodiče nejsou tak dokonalí, jako nám připadali v dětství. Nastává čas založit vlastní rodinu. Míra odhodlání, kterou v tomto směru máme, většinou úzce souvisí s tím, jaké jsme měli dětství…

Trochu teorie aneb definice rodiny

Definice rodiny se liší podle různých funkcí, které pro jedince a společnost plní. Jiná je definice sociální či psychologická, jiná právní či ekonomická… V sociologii bývá rodina definována jako „solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí.” (zdroj: Wikipedie) Líbí se mi výmluvná definice J. Jandourka v Sociologickém slovníku: „Rodina je forma dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti.” Ano, přinejmenším rodiče a děti. Takové rodině se pak odborně říká nukleární. Dnešní moderní rodina, alespoň v západních společnostech, je kromě tradičního modelu /rodiče (manželé) + děti/ často tvořená např. ženou a mužem, kteří nejsou oddáni, ale mají vlastní děti / rodiče (partneři) + děti/. Neméně obvyklým způsobem soužití jsou sekundární rodiny vzniklé po rozvodu rodičů a nalezení nových partnerů. Ve větších rodinách pak spolu žijí noví partneři a jejich vlastní i nevlastní děti. K dalším typům rodiny patří např. neúplná rodina, ve které jeden z rodičů chybí, širší rodinu naopak představuje příbuzenstvo z obou stran rodičů. O status rodiny usilují (a v některých zemích status rodiny mají) i homosexuální a lesbické páry, které vychovávají děti. V různých kulturách se pojetí i definice rodiny mírně liší.

Krize rodiny?

S rodinou a jejím vymezením je to tedy pestré a někdy i poměrně složité. Asi jako se vztahy uvnitř ní. Stav společnosti se do jisté míry zrcadlí ve stavu rodiny a naopak. Slýcháme, že se dnešní rodina nachází v krizi, že už neplatí normy jako dřív… Dítě často žije uprostřed složitých vztahů v nukleární rodině, navíc bez možnosti většího vlivu ostatních příbuzných (babiček, dědečků, strýčků či tetiček). Rodiny se častěji rozpadají, někteří lidé zůstávají vědomě singles, jiní si pořizují jen jedno dítě. Podoby rodiny dnes ovlivňuje řada faktorů, např. celkově vyšší životní úroveň, vyšší průměrná délka života, individualismus i proměna tradičních rolí muže a ženy. Ještě v 19. století nebylo běžné svobodně si volit životního partnera na základě citového pouta. Věk vstupu do manželství byl častěji velmi nízký, rovněž věk ženy, která se stávala matkou. Rodinu zajišťoval muž, žena měla být především matkou. Dnes, alespoň ve většině moderních společností, je běžné, že si sami vybíráme svého životního partnera. Věk rodičovství více oddalujeme i plánujeme, hledáme způsoby života, které by naši rodinu nejen uživily, ale snažíme se nějak sladit potřeby všech jejích členů (rodičů, dětí a často i prarodičů, o které je např. potřeba se postarat). Zcela novým fenoménem moderní společnosti je volný čas a otázka, jak jej trávit – společně či zvlášť? V rodinách přibývá sporů v otázkách individualismu i genderového vyladění, tradiční role muže a ženy prochází rovněž krizí. Jaká tedy bude další generace? Budou naše děti ještě vůbec chtít zakládat rodiny? Tahle otázka je i není nová. Lidstvo naštěstí přežívá a vyvíjí se, navzdory skepsi.

Hledání východiska

Jsem optimista, žiji ve středu Evropy, a tak cítím, že se krize rodiny potkává s východisky. Záleží, jakou cestu zvolíme. Domnívám se, že jde o to, nepřerušit tu dávnou antropologickou linii, kdy lidé mají děti a starají se o ně, nejen z biologické potřeby, ekonomického nedostatku či dostatku, ale protože niterně cítí, že rodičovství dává životu další smysl, že každé dítě je příslibem a nadějí pro budoucnost. Pracuji s mladými rodiči, je to možná jen malý vzorek, ale pozoruji sílící tendenci žít rodičovství více naplno a „vědomě”. Dnešní doba přináší tuto kvalitu a vnímaví lidé ji cítí. Stále více lidí hledá cestu k sobě, učí se techniky, jak integrovat vlastní dětství, kde bývají nejmocnější otisky „sebevědomí“. Rodiče dnes chtějí vědět více o vývoji svého dítěte, chápou, že jsou těmi, kdo svým chováním, mluvou i vyzařováním mocně ovlivňují osobnost dalšího člověka. Od narození do zhruba 6 let totiž dítě nejsilněji vstřebává své okolí, nejbližší lidské vzory, své rodiče. Každé malé dítě je nejšťastnější v rodině, kde se cítí podporováno a milováno, kde zároveň nachází pravidla a přirozené hranice, na které se může spolehnout. Každý dospělý, který provází dítě životem, má jedinečnou příležitost vyladit se na „tady a teď” a nechat se znovu vést cestou dítěte, do svého nitra. Rodičovství je dar, přináší možnost vnitřní proměny a transformace. Být vědomě jednajícím rodičem je navíc úkol nadčasový, ovlivňuje nejen kvalitu našeho osobního rodinného života, ale i tvář budoucího světa. Nezdá se mi ani tak podstatné, jestli dítě žije v rodině nukleární, sekundární, širší, adoptivní či tradiční, nejdůležitější je, zda mu nablízku jsou vnímaví, láskyplní a inspirativní lidé, kteří mu umožňují trénovat dovednosti důležité pro další život.

My všechny, vám společně s našimi rodinami, přejeme klidný a krásně prožitý den společně.

Kamila Balcarová