Mějme na paměti, že známka vůbec nevypovídá o tom, jací jsme lidé.

Jak je známkování nesmyslné a zbytečné jsem zjistila, až když jsem čichla k montessori pedagogice.

Když můj syn chodil do klasické základní školy, musela jsem se vyrovnat s občasnými razítky za dobré úkoly, smajlíky za práci v hodině či černé puntíky za neodevzdaný úkol. Mluvila jsem s ním otevřeně o svých názorech na známky, ale společně jsme tento systém tolerovali. Absurdita známkování na mě dolehla pořádně až jednoho dne, kdy syn donesl trojku z výtvarné výchovy. S sebou si také přinesl onen oznámkovaný výtvor – z papíru vyrobenou a nakreslenou postavu něco mezi vodníkem a strašidlem J.

„Co jsi vyrobil?“ ptala jsem se ho.

„No, měla to být podle úkolu víla, ale mně vyšlo takovéhle strašidlo. A paní učitelka říkala, že kdybychom měli za úkol udělat strašidlo, dostanu jedničku, ale protože za úkol byla víla, dala mi trojku, protože takhle víla nevypadá.“

Učitelé často prosazují svoji představu o výsledku dětských prací, než fantazii dětí. Ale co k tomu dítě vedlo, proč se rozhodlo vyrobit zrovna takovouhle vílu…to už se ho nikdo neptá. Představa učitelky prostě nebyla naplněna. Tečka. V tu chvíli mi došlo, jak je známkovací systém subjektivní a často i nespravedlivý.

Viděl někdy někdo vílu? Jak může známkovat její vzhled???

Stále méně chápu, jak může někdo hodnotit vlastní názor, fyzickou zdatnost nebo výtvarný projev. Ale ano, bohužel může – dle vlastního uvážení, názoru a často I nálady.

Vadí mi, když se v subjektivním známkování odráží ještě další aspekty, které se snahou nebo výkonem dítěte vůbec nesouvísí, jako třeba: úprava, vzhled sešitu, narýsované okraje, včasnost odevzdání úkolu a podobné nesmysly.

Promítá se ve známce také snaha? Někdy se totiž děti snaží, jak můžou, ale na dobrou známku prostě nedosáhnou.

Představte si prvňáčka, který s vyplazeným jazykem vykružuje do písanky své první psací „a“, ale protože mu padá pod řádek, nebo naopak řádek přesahuje a protože jedno správně napsané „a“ je menší než to druhé, dostane už horší známku. A pod tou je třeba ještě připsáno: „Více se snaž!“ Jak učitel ví, že se nesnaží? Možná, kdyby si daný učitel uvědomil, že dítě píše toto písmeno třeba podruhé v životě, větu „více se snaž“ by možná už nikdy nevyslovil.

Pokud je třeba známkovat úpravu, proč učitel prostě neoznámkuje zvlášť samotné písmeno a potom úpravu? Odpověď: „Motivuji dítě špatnou známkou ke zlepšení“, je pro mě absolutně neschůdná. Jak dlouho se bude dítě snažit psát, když pokaždé, co podá svůj nejlepší výkon, který se ale učitelovi nelíbí, dostane špatnou známku? Výsledkem bude spíše rezignace či stagnace a absolutní nechuť k jakékoliv činnosti. Z toho potom pramení opovrhování žáků, kteří mají lepší známky, soutěžení, soupeření, podvádění atd…. Ano, může existovat i žák, který se bude pro jedničku snažit. Ale dělá to pro sebe, pro své vnitřní uspokojení nebo pro uspokojení rodičů nebo učitelů? A jak dlouho na to bude mít sílu?

Spousta známých se mě ptá – „Ale jak učitel ví, co to tvoje dítě umí, když se u vás nepíšou testy, neznámkuje se, žáci nejsou zkoušení?“ Nedokážou pochopit, že pokud žák napíše diktát, který si sám s učitelem opraví, není už nutné, dávat mu za to ještě známku. Dítě přece vidí, kolik mělo chyb a jaké to byly chyby. Moje dcera občas přišla domů a říkala mi: „Mami, já měla v diktátu 8 chyb! Jsem na tom byla úplně nejhůř z celé skupinky. To bych s tím měla asi něco dělat, co myslíš?“

Každý student díky sebehodnocení sám ví a vidí, co mu jde a co ne.

Může se porovnávat se svými vrstevníky, vnímá, jak je kdo ve skupině úspěšný. Tak proč ho ještě známkovat? Není sebereĈexe důležitější? Nelze místo špatné známky dítěti prostě říci: na tomhle bys měl ještě zapracovat? Nebo místo jedničky ocenit jeho schopnosti v té dané oblasti? Možná by to šlo, ale naše společnost na to asi ještě není připravena.

Chápu, že slovní hodnocení zabere učiteli spoustu času a energie. Během roku si totiž vede pedagog detailní informace o jednotlivém žákovi, denně si píše, jak pracoval, co mu jde, s čím jsou potíže, na čem je třeba zapracovat. V tomto případě je třeba vidět každé dítě individuálně, nepromítat do jeho hodnocení svoje pocity a hodnotit objektivně. Je jasné, že napsat si „2“ do notesu je mnohem rychlejší. Ale co je to známka 2? Co dítě umí, co neumí? Může se pak stát, že žáci ze dvou rozdílných školách mohou mít jiné známky, ale přesto mají znalosti na stejné úrovni. To už ale nikdo neřeší. A je to velká škoda.

Kdyby učitelé s žáky více diskutovali, respektovali jejich názory, brali v potaz I jiné okolnosti, než je mechanické učení a výsledky v testech, určitě by se o svých žácích dozvěděli víc.

Ve třídách by panovala příjemnější atmosféra, děti by se možná i rády učily, věděly by, že mají možnost říci učiteli, proč zrovna neuspěly v určitém testu…nebály by se přiznat, že něčemu nerozumí. Ale to bude v českém školství ještě asi běh na dlouhou trať. Byla bych ráda, kdyby se nad tímto tématem rodiče a učitelé zamysleli a neoponovali větou: “My jsme to přežili, tak on/ona to taky zvládne…“

Samozřejmě vím, že i v klasickém systému škol existují skvělí učitelé, kteří se snaží známkovat objektivně, hovoří s žáky, dělají pro ně první poslední a respektují je. Největší problém vidím ale v tom, že v klasickém vzdělávání učitelů neexistuje žádný předmět, kde by se budoucí učitelé dozvěděli, jak hodnotit jinak. Ale kdo ví, třeba to nebude tak dlouho trvat a spokojených studentů se znalostmi, ale bez známek, bude přibývat.

Věřím, že bude přibývat hodně vědomých rodičů I učitelů, kteří budou s dětmi o jejich znalostech I schopnostech diskutovat a bud je zajímat to, co jim jde, co mají rádi, jací jsou lidé a ne pouhé číslo.

7 bodů proti známkování:

1. Neobjektivnost učitelů.
2. Nicneříkající hodnocení (známka na vysvědčení nám neříká, co student umí, v jaké fázi učení se nachází, na čem by měl ještě zapracovat).
3. Známkování několika aspektů dohromady (úprava, obsah, pravopis….).
4. Nestejná pravidla ve známkování (zatímco jeden učitel ohodnotí práci studenta známkou 3, jiný učitel by dal za stejnou znalost např. známku 2).
5. Stresování studentů známkami (nátlak i ze strany rodičů, strach ze špatné známky, výsměch ostatních, porovnávání).
6. Podvádění kvůli lepší známce.
7. Nevraživost mezi „dobrými a špatnými“ studenty (některý student se může snažit, jak nejlépe umí a na dobrou známku stejně nedosáhne. Jeho snahu dost často učitelé neocení).

Hana Gabrielová