Aneb nedávejte mi dotazy typu:
- Proč zrovna já? Já to dělal/a minule!
- A nemůže to udělat někdo jiný?
- A musím teď?
- A co dělá on/a?
- Stane se něco, když nepůjdeme jednou ven?
- Do kdy to mám udělat?
Vypořádat se s novou situací, kdy je většina členů domácnosti neustále doma, může někomu činit problémy. Kromě funkcí, na které jsme doma už zvyklé, se z nás stávají také animátorky, koordinátorky domácí školy, učitelky, kuchařky a ještě větší uklízečky. Tímto samozřejmě nechci podcenit muže, kteří se možná cítí stejně.
V našich domovech je potřeba nastolit řád, rozdat si nové role, naučit se jinak hospodařit s časem, a vyrovnat se s tím, že často z něj není v potřebě nouze kam utéci.
A jak to probíhá u nás?
První den domácího vzdělávání jsem se snažila s rodinou nastolit pravidla: Budíček v 8:30, v 9h snídaně, od 9:30 samostatná výuka. Odpoledne aktivity na zahradě, večerka ve 21:30. Potřebuji totiž k životu nějaký řád, abych se v něm úplně neztratila. Do toho rozděluji úkoly a vysvětluji, že když teď jsme všichni stále doma, je potřeba vzít zodpovědnost do svých rukou a dělat všichni všechno. Což znamená, že mi nebudou pomáhat, ale budou sami od sebe dělat to, co je potřeba. Pro jistotu jsem ještě rozepsala další povinnosti, jako vynášení košů, mytí WC atd.
Co myslíte? Jak nám tento harmonogram dlouho vydržel? Tuším, že asi tři dny. Já jsem totiž ta, které se nechce vstávat ani v 8:30, ale jakmile děti z postele nevyhodím, nevstanou. Syn je ještě v pohodě, nakonec vstane, udělá co má a sám zasedne k učení. Dcera vlastně nakonec taky, ale trvá jí všechno o hodinu déle, učí se zásadně
v posteli a nejraději by celé dny chodila doma v pyžamu.
Co nám vlastně dělá největší problémy, není školní práce – díky bohu za montessori školu a smysluplné úkoly -, v tom jsou naše děti úplně samostatné a zodpovědné, ale jsou to základní aktivity Praktického života jako: vyndat myčku a nandat do ní špinavé nádobí, uklidit si po snídani drobky, utřít po sobě stůl, umýt umyvadlo nebo dát žrádlo kočce. Únavné je neustálé dohadování mezi dětmi typu: Ale já toho určitě dělal/a víc! A co dělal/a on/a? Teď je řada na něm!
Takže nejvíce vysilující je pro mě neustálé přemýšlení, jak rozdělit domácí práce mezi dva puberťáky tak, aby to bylo „spravedlivé“ a pracovní úkoly podobně náročné.
Další vysilující, jsou debaty typu: A musím to udělat teď? Asi musím jít ven, že jo? A co tam budu dělat? Na procházku? A kam? Jak půjdeme dlouho? A kudy? A mám na výběr? A jak to, že Kuba už je doma a já musím být ještě venku atd.
Hledání argumentů na tyto otázky je někdy pěkně na hlavu, jak se říká. Ale chápu, že je to teď pro ně důležité, řeší spravedlnost a vše musí mít logicky podložené.
Co je ale vlastně nakonec fajn, že pokud už nějakou práci – myslím tu velkou – začnou dělat, stojí to za to. Syn si během víkendu stihl přestavět celý pokoj, vyrobili s tátou novou postel, sestavil si sám poličky, vše zapojil, přivrtal a byl na to náležitě pyšný!
Venku sázíme stromy, rostliny, pracujeme se dřevem, hrajeme hry a sportujeme. Občas uvaří oběd, dceru zase baví pečení, takže o dobroty není nouze. Otázkou je, jak to potom vypadá v kuchyni, kolik času strávíme dohadováním, kdy to po sobě uklidí, a zda k samotnému úklidu vůbec dojde. Na druhou stranu si říkám, co by dal někdo za to, kdyby mu děti napekly a uvařily, a tak nepořádek někdy uklidím za ně.
Dny tedy plynou až na různé dohady docela v klidu. Co se nám stále nedaří dodržovat je již zmíněný budíček a samozřejmě večerka Strašák ve formě vstávání už pár týdnů není, v TV dávají občas opravdu zajímavý pořad a večerní debaty o všem možném nebo nedohraná hra, dávají bezvadný podnět k ponocování.
Nakonec jsem v rodině jediný člověk, který potřebuje nebo chce mít daný řád a pořádek. Vypadám potom jako policajt, který neustále někoho do něčeho nutí a připomíná. Ale tak to prostě v sobě mám dané.
Zrovna dnes jsem prosila děti, aby až jim řeknu, že jdeme ven, udělaly podobný proces, co dělají naštvaní rodiče před tím, než udělají nějakou nepříjemnou věc svým dětem. Ať si vyslechnou mou prosbu, a pokud s ní nesouhlasí, odejdou do svých pokojů, tam napočítají do deseti, zhluboka to prodýchnou, a pak se vrátí smíření se situací. Tak uvidíme, zda to bude fungovat! No, odcházet máme asi za 10 minut, tak jsem zvědavá, kdo z nich bude přichystaný.
Přeji tedy vám všem pevné nervy, ať už řešíte školu, co bude k obědu nebo kdo vyndá myčku. Pojďme si z této situace vzít to dobré, co můžeme, i když někdy asi máme pocit, že nic zrovna nevidíme
Ale i tak si dejte pozor, ať vám doma nedojde kafe nebo alkohol 🙂
dybyste si už ale opravdu nevěděli rady a hledali někoho, s kým vaši situaci probrat potřebovali radu odborníka nebo si chtěli jen popovídat nezapomeňte že je tady pro vás naše Kamila a její poradenství.
Hana Gabrielová
