Moje děti jsou dnes už velké. Je jim 15 a téměř 12let. Občas bojujeme stále, i když už na trochu jiné frontě. Jsem ráda, že jsem si kdysi vedla takový malý deník mách zážitků. A ráda se o ně s vámi podělám i dnes, abyste věděli, že v tom nejste sami.

A jak jsem trávila velikonoční svátky jako těhotná máma s jedním dítětem? Dnes se této vzpomínce směju, ale hlavou mi probleskne samozřejmě i lítost nad tím, že jsem to mohla dělat všechno trochu jinak a v klidu. Ale k tomu musí člověk dospět.

Chci mít všechno perfektní.

Tedy hlavně, co se svátků týče. Musím přeci předávat alespoň zbytek našich tradic svým dětem. A tak na různé svátky zdobím byt, vařím, peču tradiční pokrmy a cukroví, snažím se uklízet a to vše se dvěmi malými dětmi v zádech. Končí to vždy stejně. Jsem unavená, nadávám sobě i ostatním a nic se mi nedaří podle mých představ. Asi jsem zapomněla na své staré heslo: Neupínej se na cíl…

Velikonoce vidím naprosto jasně: krásně obarvená vajíčka, doma barevnou květinu ve váze, krásný mazanec i beránka a šťastného tatínka i syna s vlastnoručně upletenou pomlázkou. Je potřeba asi začít pro to něco udělat.

A tak jsme už (!) v neděli, den před velikonočním pondělím, vyrazili s mým tříletým synem Kubou do nákupního centra, koupit barvy na vajíčka.. ale jak brzy zjišťuji, úkol i v dnešní době přetěžký. Barvy došly. Aha, asi jsem si měla tuto akci naplánovat trochu předem! No, snad doma zvládnu nějak improzivat.

Nejdřív je potřeba se na to ale najíst. Jsem nepoučitelná, a tak se snažím do synka nacpat kromě suchých těstovin i špenát a omáčku. Nechce to jíst, tváří se, že mu to snad provrtá břicho a já zatínám pěsti do stolu a nadávám. Proč mi proboha tak vadí, že jí jen suché těstoviny?

Ještě než stačím vychladnout po obědové bitvě, kdo z koho, uslyším ze záchodu podivný ohlušující zvuk.

Praskl přívod vody, která stříká po celé předsíni. Lítám po bytě a hledám nějaké suché hadry. Jako naschvál ale po ruce žádný není, a tak vodu suším manželovýma tričkem a ručníky (budiž mi odpuštěno, já si je zase vyperu a vyžehlím…).

Ještě neuběhl ani půl den a já už jsem úplně vyřízená. Posílám své dítě spát a mám dvě hodiny pro sebe. Za tuto dobu jsem se mírně uklidnila i já, zpytovala své svědomí a těšila se, jak odpoledne spolu v klidu upečeme mazanec a obarvíme vajíčka.

Odpoledne se Kubík budí a my se pouštíme do barvení vajec. V cibuli jsou přeci nejlepší, tak jsem se do toho nadšeně pustila, i když jsem vůbec nevěděla, jaký je postup. Všechna vejce se sice obarvila, ale také všechna popraskala a jedno Kuba po obarvení hned rozbil…. Zhluboka dýchám, to přeci nevadí!

“No nic“, říkám si, „hezky je nabarvíme ještě prstovýma barvama.“ Kubovi jsem poradila ať na vajíčka dělá prstama ťupky. Ale ťupky mého tříletého syna jsou samozřejmě prsty v centimetrové vrstvě namočené v barvách, a tak synek celá vajíčka prostě jen pomatlal. Byl pyšný na svůj výtvor a práce mu dělala velkou radost. Jen já nevím, proč jsem ty vajíčka předtím tak složitě barvila v cibuli…..

Mám tendenci mu do jeho matlání zasahovat, mám přeci představu, jak ta vajíčka mají vypadat.

Jenže po chvíli mi došlo, že vůbec nevím, jakou představu má Kuba, který s nimi rozhodně má svůj vlastní plán. A tak rezignuji a sama si vyrobím jedno vajíčko podle vlastních představ.

Nevím, kde jsem mezitím našla odvahu upéct ještě společně mazanec. Nešlo mi to, všechno mi padalo z rukou, místo žloutků jsem tam dala bílky, pak jsem místo s vejci a cukrem začala s moukou…. Ale Kuba šťastně pomáhal, sypal mouku a cukr do mísy i na zem, byl tak šťastný, že peče, a tak se soustředil, že jsem se za chvíli zklidnila a užívali jsme si tento čas spolu. ….Jak dlouho jsem potom uklízela kuchyň už ani nevím. Ale nutno dodat, že mazanec se povedl. Alespoň jedna odměna na konec dne!

Teď už vím, že kdybych připravila všechny ingredience navážené do mističek a on by je jen přesýpal a přeléval do mísy, bylo by toho nepořádku mnohem méně.

Ale co, stejně jsem to všechno dělala jenom kvůli našemu milému synáčkovi ať pozná, co jsou to tradice.

Ale jeden poznatek určitě mám:

Zařídit jako maminka příjemné a pohodové svátky je opravdu těžké a já na dokonalost v tomto směru asi nemám. Ale i tak mě to v ledasčem poučilo a mám aspoň dobrý pocit, že jsem udělala vše proto, aby naše Velikonoce byly hezké a tradiční.

Jenže o co jde? O to, udělat si je hezké bez zásahu dětí, nebo předávat tyto tradice právě společným sdílením a tvořením a na dokonalost se neohlížet? Co dá mým dětem opravdový vztah k těmto svátkům?

Od této doby se snažím z toho hlavně nezbláznit a na dokonalost už kašlu. Vždyť jsem to jen a jen já, kdo si na sebe šije tento bič. Ostatní si přeci přejí, hlavně tu pohodu.

Tak ať máte letos o Velikonocích doma dokonalou nedokonalý mazanec!

Hana Gabrielová